Sousedské klábosení

České vesnice se mění. Ke starousedlíkům přibývají lidé z města, kteří nechovají slepice, nechodí do sokolovny, ale zato mají na zahradách bazény a domy obehnány vysokými ploty. K takovým závěrům docházejí stále častěji sociologové, kteří zkoumají život v naší malebné kotlině. I já sama, coby rodilý vesničan, přiznávám, že mnohé nové sousedy ani moc neznám. Ještě když jsem byla malá, to bylo jinak. Nebyl problém zaťukat na dveře odvedle a půjčit si pytel cementu či si hrát se sousedovic dětmi. Teď se mé okolí zásadně proměňuje. Jenže ne vše je tak černobílé. I ty takzvané naplaveniny jsou jen lidé a zvlášť ženy komunikativní jsou. I když jsem s nimi do Sokola ani na koupaliště nechodila. Přesvědčila jsem se o tom u docela prozaické činnosti. Při natírání plotu. Starý laťkový plot se snažím vlastníma rukama oživit a přičinit se téměř ke křesťanskému zmrtvýchvstání polorozpadlých štachet. Zatímco já bojuji s nátěry, můj muž zrovna řeší dopady právního pozitivizmu na ústavní krizi, takže s ním, jak jistě chápete, počítat prostě nemohu. Zato jsem sklidila slova chvály i útěchy od mnoha kolemjdoucích a seznámila se tak s novou sousedkou a jejími dvojčátky, či s další paní, která zase potřebuje vymalovat. Prostě pobyt na ulici před domem mě sblížil s těmi, kteří tam žijí, ale já o nich nevím. Dozvěděla jsem se mnohé, ale hlavně vím, že klasické sousedské klábosení nevymřelo ani v 21. století.