Španělština je sexy

K bezhraniční pestrosti světové hudební scény rozhodně přispěl internet, do stratosféry ji však vyslaly streamovací platformy s YouTube a všichni se najednou diví, proč mainstreamovému globálnímu popu začíná dominovat španělština a hudba Latinos a Španělů přestává být za Popelku. Nikomu přitom nevadí, že nerozumí textům: dosud nepoznaná zábava dostala přednost.

Megahit Despacito zpěváka Luise Fonsiho a rappera Daddyho Yankeeho z Portorika v roce 2017 podle všeho rozkopl dveře, které už jen tak nikdo nezavře. Ze španělštiny se stává sexy jazyk a Latinos hvězdy se zbavují angličtiny, donedávna nezbytného předpokladu aby si jich na dominantní západní scéně vůbec někdo všiml. Pokud vůbec. Dosavadní ostentativní přehlížení Latinos a Hispánců bylo nejen směšné, šlo vlastně proti přesvědčení namísto omílání pořád toho samého, nacházet něco nového, originálního a inspirativního, čímž oni bez debat vždy disponovali. Rytmicky a melodicky neodolatelná, z hloubi tradic čerpající a v mnoha případech nadčasová hudba z Kolumbie, Mexika, Argentiny, Kuby nebo dejme tomu z Portorika, ale na Západ proudila pouze alternativními kanály. Donedávna to platilo i pro hudbu ze Španělska, odkud se jako dávní konkvistadoři vydala úspěšně dobývat svět zpěvačka Rosalía. Než propadla regaetonu, zpočátku s elektroverzí flamenka.

Sice se říkalo, že pokud by se Latinos rozhodli opustit Spojené státy, v ten den by země zkolabovala, jejich hudba se v nich ale pokrytecky přehlížela. Latin Grammy se udělují teprve od roku 2000 a historicky prvním Latinos na obálce magazínu Rolling Stone se stal až portorikánský zpěvák Bad Bunny v roce 2020. A nejspíš proto, že popularitu globálně se šířícího reggaetonu nešlo už nadále ignorovat. A jak se takové úspěchy odrazily v „běžné“ latinsko-americké nebo mexické hudbě? Nedělejte si iluze, za hranice mainstreamového popu a reggaetonu dohlédne málokdo, takže jsme pořád tam, kde jsme byli: pokud jsou vám hitparády cizí, nezbývá než se spolehnout na jiné zdroje. Nebo navštívit třeba Mexiko a na místě zjistit, že zpěvačce Mon Laferte se tady žádná západní superstar nevyrovná.

Neustálá snaha se měnit a vystupovat z komfortní zóny není pro jednačtyřicetiletou chilsko-mexickou zpěvačku Mon Laferte otázkou nucené umělecké kreativity, ale přežití. Jinak by se prý totiž unudila k smrti a vzdala svolení dělat si, co chce. Třeba natočit první, převážně elektronické album Autopoiética, určené „milfkám, učitelkám a hardcore señoras“.

„Ráda o sobě přemýšlím jako o herečce,“ tvrdí Mon Laferte, zatímco herečka Julieta Laso si v Argentině dodnes blahořečí, že ji divadlo přivedlo ke zpěvu a postupně se z ní stala respektovaná zpěvačka moderního tanga. Během covidu se s životní partnerkou, filmovou režisérkou Lucrecií Martel, odstěhovaly z Buenos Aires do Salty, severního regionu Argentiny. Prošly tu prý transformačním zážitkem zachycenému v dokumentu Terminal norte. Režisérka v něm s kamerou sleduje Julietu během bezprostředních rozhovorů se zpěváky, umělci a obyčejnými lidmi a nevšední oslava soudržné komunity se později promítala na významných filmových festivalech po celém světě. Julieta mezitím požádala chilského kamaráda Aldo Macha Asenjo o produkci nového alba Pata de Perra, překvapivě rozhodnutá vzdát se úplně tanga a zaměřit se na známé i neznámé, každopádně populární latinskoamerické lidové a zlidovělé skladby. „Věděla jsem, že to jednou musí přijít, ale všechno chce svůj čas a ten právě nastal. Doba je zlá a mě napadlo si udělat si trochu radost, protože co nás v Argentině čeká, bude velmi těžké,“ řekla Julieta, vdechující svým úžasným hlasem uctívaným skladbám zcela nový život. A platí to i pro vyznání Non, Je ne Regrette Rien od francouzské šansoniérky Édith Piaf, do kterého Julieta s rytmickým bubnováním zanesla dramatičnost tanga.

Klíčovou osobností tanga nuevo se Julieta postupně stala od roku 2010. Nejprve sama, za doprovodu tria, vstupem do početné skupiny pankáčů a anarchistů Orquesta Típica Fernández Fierro z Buenos Aires ale získala odvahu posunout se k experimentům a za inovatnivní a v rámci žánru doslova převratné album Cabeza Negra získala mnoho cen. No a pak přišel covid, stěhování a koncerty v Chile se skupinou El Bloque Depresivo vedenou Machem. Možná ho budete znát i z jiné skvělé kapely Chico Trujillo, na každý pád jde o živoucí legendu a občas pořádného divočáka, takže někoho zvolená komorní koncepce alba Pata de Perra možná zaskočí. Julieta si na něj prosadila skladbu Ausencia od Violety Parra, jedné z největších chilských zpěvaček všech dob, patřící až do smrti v roce 1967 k hnutí Nueva Cancion Chilena obnovují zájem o tradiční hudbu.

Na závěr nazpět do Španělska, kde se na sklonku roku 2023 galicijské ženské vokální trio Tanxugueiras „pro dnešek, zítřek a navždy“ spojilo se zpěvačkou Valerií  Castro z Kanárských ostrovů ve skladbě Hoxe, mañá e sempre. Je určena všem blízkým, kteří už tu nejsou.

„Až budu pryč, zapalte svíčku a ujistěte se, že na mě nezapomenete,“ zpívají a připomínají, že až tu nebudeme, máme zůstat v klidu, protože nás při životě budou udržovat vzpomínky lidí, se kterými jsme prožili v životě to nejkrásnější.