Spolubydlící

Říká se tomu danajský dar. To když vám dá někdo něco, s čím si tak úplně nevíte rady. A přesně to se stalo kolegyni Katce Huberové, když jí host do pořadu přinesl okurkovou láhev s hlínou, dvěma proutky a nádherně zbarvenou kudlankou nábožnou. Musím prozradit, že Katka zaujala pózu podobnou onomu zelenému hmyzu v klidové pozici, leč sama v klidu nebyla. Okamžitě začala přemýšlet, jak se živého dárečku zbavit.

Ani nevím, co mě to napadlo, snad vzpomínky na dětství, když jsem domů nosila vše živé, co mi přeběhlo přes cestu, snad zvědavost. Ujala jsem se okurkové lahve i s jejím obsahem. Ovšem v tu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně nevím, co s ní. Čím to krmit, jak se o to starat? Pomohl internet, kde si v diskusních fórech sdělují chovatelé své zkušenosti. Dozvěděla jsem se, že kudlančí samička nepohrdne cvrčky, mouchami ani jiným živým hmyzem, případně jí můžu před kusadly mávat kouskem syrového masa. Představa predátora žijícího na kuchyňském stole mě příliš nepotěšila, ale když už jsem se jednou rozhodla, nechtěla jsem couvnout.

Za dva dny jsem se přistihla, jak běhám s prodírkovanou krabičkou po zahradě a lovím do ní hmyz. Nastal ovšem další problém - jak nalovenou potravu přesunout do kudlančina obydlí, aniž bych na ni musela sáhnout. To jsem vám zapomněla říct - k hmyzu nemám právě nejkladnější vztah. Nakonec jsem na to přišla a dokonce jsem pár minut strávila pozorováním, jak milá kudlanka, nyní má spolubydlící, polapí oběť, ukousne jí hlavu a s mlaskáním se propracovává až k poslednímu soustu.

Dopadlo to tak, že jsem jí koupila zásobu cvrčků, které teď musím krmit a kteří mi celou noc připomínají zpěv cikád, o nichž básnil filmový Kristián. Mám doma tvora, ke kterému jen velmi pomalu a nesnadno nacházím vztah. Říká se tomu dobrý skutek.