Srážka s domovinou

Kde domov můj, říkala jsem si nedávno ze zemí, jak jsme v Čechách ještě pořád zvyklí říkat -na západě. Ne, že bych chtěla být tak brzy doma z míst, kde to většinou funguje a lidé se k sobě vesměs umí chovat, ale protože, víte, mám svou vlast ráda a doma je doma. No a právě, vždycky mě ten náraz s domovinou vyvede z míry. Jako posledně: přistáli jsme na Ruzyni a chtěli využít přímého autobusu Ruzyň - Holešovice, právě odtamtud, jak asi víte, jezdí ve spolupráci s českými aerolinkami Pendolino. Na letištních informacích v Praze jsme dostali sebevědomou odpověď, že do Holešovic jede přímý autobus 119. Letištní vozíky jsme měli naložené zavazadly tentokrát až povrch a k tomu ještě malé děti. První úskalí - co s kolečky přes téměř půlmetrové obrubníky na obou stranách cesty. Takže na kolena a vozíky jsme pracně poponášeli. Kdybych byla vozíčkář nebo cestovala sama, stála bych tam dodnes. Přijel kýžený autobus, ale v tom mi zazvonil telefon, já ve spěchu svému muži vysvětlovala, že zavolal nevhod, právě nastupujeme do 119. Proboha ne, křičel do telefonu, ten do Holešovic nejede. Chvíli jsem váhala, a pak dala přednost jeho informacím před těmi profesionálními. Dobře jsem udělala, přímá autobusová linka Ruzyň - Holešovice se jmenuje AE , dostat se do ní s kufry je ale svízel. Širokými prostředními dveřmi mohou jen invalidé a kočárky, takže nám řidič prázdného autobusu otevřel jen ty úzké dveře v předu. Posměšně od volantu sledoval, jak s kolegyní smýkáme kufry doprostřed autobusu.Dostal by prý pokutu, 300 stovky. Jízda pak probíhala plynule, až do doby, kdy nás autobus vyplivnul před Holešovické nádraží, vlastně několik set metrů za ním. Tam už žádné vozíky pro cestující z letiště nebyly, a už vůbec ne označení vchodu k nádraží. Po vyčerpávajícím hledání neustále poponášejíce zavazadla a rozespalé děti nám proklamace spojení ČSA s Pendolinem v těch navíc zaplivaných , špinavých místech byla nejasná. Kufry jsem doslova dokopali na čtyřikrát před sebou, desítky schodů a stovky metrů k místu, kde jsme si mohli konečně koupit jízdenky. Tolik sprostých slov jsem nevypustila z úst už dlouho! Být fyzicky handicapovaná, nevytáhnu po té zkušenosti paty z domu. Holešovické nádraží je jedna velká hrůza, zvlášť po ránu, vše zavřeno a lavičky obsazeny nechutnými a zapáchajícími opilci. Jedinou oázou je salónek pro cestující první třídy. Tou jsme necestovali, ale letištní visačky na kufrech udělaly svoje. Cesta k vlaku byla další peklo, do něj nám pomohla jen jedna starší žena, muži s kufírky pod paží jen pobaveně sledovali, jak se ty ženské s tím nákladem moří. Ostravské hlavní nádraží asi znáte, jezdící schody úplně náhodou nefungovaly. Před dveřmi našeho domu na zastávce Stodolní se zrovna pozvracel opilec, ještěže stačil navigovat kolemjdoucí, ať do toho nešlápnou. To víte, doma je doma. Ale, třeba jsem jen neměla štěstí.