Stanislav Janalík: Týden neklidu

Ostrava je od přírody neklidná, v černém srdci a nyní i ve vysokoškolských lavicích. Po osmi letech dnes opět vyjdou studenti do ulic. Po zuby ozbrojeni transparenty a cukrlátky na lepší fungování hlasivek. Ačkoli doposud mlčeli, nyní chtějí křičet. Ne všichni, jen někteří.

Zatímco pro jedny je to jen další z bojů s větrnými mlýny, pro druhé šance otevřeně projevit své názory. Možná je ale spíš děsí představa ministra Dobeše za pokladnou univerzitního supermarketu, kde má každý vysokoškolský diplom svůj čárový kód a vlastní daňovou přirážku. Přestože má momentálně v rukách moc měnit zažité pořádky, myslím si, že je spíš jen dalším z mnoha strojvůdců, který nasedl do dávno rozjetého vlaku.

Po státních maturitách zdědil další danajský dar. Alespoň že zatím neztrácí svůj úsměv a nápady. Vždyť přece není nic jednoduššího než umlčet odpůrce školného prostým zápisným. Na háčky totiž přece jen není čas.

Chtě nechtě si ale všichni musíme připustit, že vysokoškolská reforma je nutná. Mnohé univerzity chrlí jednoho magistra či inženýra za druhým, a přitom ne vždy odpovídá titul skutečným znalostem a schopnostem. Propojit akademický svět s dnešní realitou je mnohdy složité. Ale s větší orientací na praxi mají mnohé vysoké školy šanci nejen přežít ale i uspět.

Ale i když se o podobných problémech konečně mluví i nahlas, k činu je mnohdy stejně daleko jako do Číny. Akademici kroutí nechápavě hlavou a studentům se namísto věčných rozprav o nesmrtelnosti brouka do hovorů vkrádá Beethovenova osudovost.

Po pomyslném řevu prý vždy přijde ticho. Po jedné reformě zase další. Nikdy by se ovšem nemělo zapomínat na diskuzi a především na hledání kompromisů.