Starý mladý

Při větší koncentraci cestujících si vyslechnete nejedno moudro. Ať už chcete nebo ne. Pár dní zpátky při cestě tramvají jsem si takto víceméně nechtěně vyslechl debatu skupinky mladých lidí, zřejmě studentů. Řešili oblíbený seriál Ally McBeal, pak nějaké hry, jejichž názvy mi nic neříkaly - jsem přece jen už jiná generace. Kromě McBeal jsem se nechytal. Ve svých téměř pětatřiceti jsem si najednou připadal trošku starý.

O pár dní později, na stejné trase, jsem se takto stal nechtěným posluchačem debaty jiných, tentokrát jen dvou - rovněž docela mladých lidí. Seděli za mnou, takže jsem je neviděl, o to lépe však slyšel. Začátek mi unikl. Záměrně cizí hovory zpravidla neposlouchám, prý to není slušné. Když ale začali řešit, že je třeba si rychle života užít, protože ve třiceti čtyřiceti už jen tak prášky na srdce a... a ještě něco k tomu o ošklivých vrásčitých tělech a dalších detailech, které netřeba podrobně rozebírat.

Hluboce jsem se nad sebou zamyslel a opět si vzpomněl na svůj věk. Podle té povedené dvojky za mnou už bych měl mít v sobě nejedno plato barevných pilulek na kdeco, chodit nejlépe o berli, slintat a jezdit nemocniční tour. Nemám pocit, že bych byl starý a život za sebou. Spíše naopak.

Něco na tom bude, že člověk je tak starý, na kolik se cítí. Ti dva ale spěchali, jako by před sebou měli poslední pětiletku. A přitom byli určitě mnohem mladší než já. I když - vlastně ne. Mi bude letos sedmnáct. Budu si to myslet minimálně do další cesty tramvají.