Stranické ženy

Stejně jako v jiných více či méně civilizovaných zemích se i zdejší ženy cítí diskriminovány. Jinak by přece do tak troufalé akce vůbec nešly. Je totiž jasné, že založení feministické politické strany vyžaduje velký kus odvahy. Už vidím ty mužské úšklebky, slyším to zesměšňování a nadávky do protivných amazonek. S tím vším tyto ženy musely počítat. A přesto do toho šly. Už jen to je pozoruhodné.

Navíc mě tato iniciativa přivedla k závěrům, které pro nás muže nejsou příliš lichotivé. Fakt číslo jedna: ve vrcholné české politice vysoce převažují muži na ženami. Nechci pitvat proč, ale je to tak. Je pak logické, že příslušníci většiny svoji převahu otevřeně či skrytě uplatňují. Fakt číslo dvě: většina měst a obcí podporuje převážně mužské aktivity. Rada vlády pro rovnost žen a mužů upozornila na neblahou skutečnost, že z obecních pokladen se mnohem častěji financují fotbalové stadióny než třeba sály na spinning nebo aerobic. I když jsem chlap, tak se mi taková finanční nerovnováha vůbec nelíbí.

Připustit je třeba i to, že takzvaná ženská témata se netýkají pouze žen samotných. Zářným příkladem je péče o děti. Při dnešním stavu porodnosti je to téma, které přesahuje rámec jednoho pohlaví. Je toho prostě hodně, co mají ženy na srdci a co by chtěly změnit. Kdyby měly patřičnou politickou sílu, tak by se jim to možná i povedlo. Spíše než založením vlastní strany by ženy měly za svá práva bojovat uvnitř už existujících stran. Vím, že aktivních političek je méně než aktivních politiků, ale přesto mám pocit, že jejich hlas by mohl znít mnohem silněji.

Založení ženské strany však neodsuzuji. Právě naopak, je mi docela sympatické. A obsahově určitě správné. Praktický vliv už vidím mnohem skeptičtěji. Nic to ale nemění na skutečnosti, že k rovnosti pohlaví máme pořád daleko. Ostatně, na rovnost šancí se dá pohlížet i s velkou dávkou sebekritické škodolibosti. Ženy by přece měly mít stejnou šanci znemožnit se, jako máme my muži.