Suplující dobrovolnice

Nevím, jak pro vás, ale pro mne nejsou vzpomínky na pobyt v nemocnici dvakrát příjemné. Coby školáček jsem sice často nemarodil, ale přesto mě nemocnice neminula. A zážitek? Byl to jeden velký stres.

Podobně jsou na tom asi i současní školáci. Nemocnice není místo, kde je člověku k popukání a někteří malí pacienti snášejí léčbu dost těžce. Dobrovolnice, které do Vítkovické nemocnice blahoslavené Marie Antoníny docházejí, dětem pobyt maximálně zpříjemňují. Jsou to většinou studentky, které proškolila ostravská charita. Ve svém volném čase - tak dvakrát týdně vždy odpoledne přicházejí za nemocnými školáky. Společně si čtou, hrají, zpívají nebo třeba povídají. Odpoledne rychleji uteče a svět je hned veselejší. Sám jsem byl svědkem toho, jak na dobrovolnici dva caparti doslova viseli. Je to dobrý nápad a dobrá služba - tyhle dobrovolnice.

Záležitost má však i druhou rovinu. Dobrovolnice vlastně suplují rodiče. Nezřídka se totiž stává, že právě rodiče cestu za svými ratolestmi do nemocnice nenajdou. Nechce se jim, nemají čas, jsou pracovně vytíženi.

Člověk pochopí leccos a spoustu věcí přejde či omluví. Jsou ale hranice, za které by se chodit nemělo. A podle mého je to i tento případ. Rodiče mají dítě dva týdny v nemocnici a nenajdou si ani hodinu na to, aby za ním zašli. Nemají čas. Z toho mi není smutno, z toho je mi nanic. Rodič na své dítě nemá čas. A na co jiného by ho tedy měl mít?