Svatý Václav

Svatý Václav bdí nad českým národem už více než tisíc let. Jeho život ukončil vlastní bratr v režii vlastní matky. Právě jeho skon se do jisté míry stal chmurnou předzvěstí složité historie českého národa. Koneckonců určitě bych si nevzpomněla na všechny podrazy, které za těch tisíc let napáchal na svých blízkých. Dnes je Svatý Václav stále více pohádkovou postavou ze Starých pověstí českých. Svůj národ hlídá majestátně ze hřbetu svého koně na nejvyšším místě náměstí stejného jména. Pro mě osobně je socha stejně důležitým symbolem hlavního města jako Hradčany či Karlův most. Velmi příjemným důkazem své existence je pro mne - a věřím, že i pro mnohé jiné také jeden volný den navíc. Letos vyšel na střed týdne, což určitě nejvíce ocení školáci. Možná díky tomu svému patronovi odpustí i pětku z dějepisu. Třeba za to, že si u tabule nevzpomněli na datum, kdy ho bratrovi pohůnci propíchli a poslali na věčné časy do nitra hory Blaníku držet ochrannou ruku nad roztěkaným národem. A ještě jednu asociaci ve mě jméno Svatého Václava vyvolává. Jsou to houby václavky, jejichž čas přichází právě v těchto dnech. Jejich účinek je stejně nevyzpytatelný jako česká povaha. Zatímco je dnes sbíráme po kilech a nakládáme do octa, středověcí němečtí vozkové je naopak používali jako projímadlo. A co z toho tedy plyne? Třeba to, že je legenda Svatého Václava živá do dnešních dnů. Mě osobně přitom nejvíce těší fakt, že zatím Svatý Václav netroubil na svůj roh a blaničtí rytíři nemuseli vyjet na pomoc českému národu. Znamená to, že v Čechách ještě není tak zle, abychom potřebovali zachraňovat.