Svědectví o člověčenství

Posledních pár dní trávím každé odpoledne v nemocnici. Chodím navštěvovat těžce nemocného otce. Kdo někdy zažil něco podobného, jistě ví, jak děsivé pocity člověk prožívá. Jeden ze zážitků, který jsem tam prožila, byl i přes ponurost místa nakonec svědectvím o člověčenství. Událo se to v nemocniční kantýně. Musela jsem počkat, než mě na oddělení pustí, protože tam zdravotníci zrovna řešili akutní případ. Třesoucíma se rukama jsem si objednala kávu v naději, že mě to posílí. U igelitem obalených stolků ovšem bylo plno. Zdvořile se tedy ptám starší ženy, jestli si mohu na poslední neobsazenou židli přisednout. Nemohla jsem. Prý ji někomu drží. V ten moment mi to bylo upřímně řečeno skutečně jedno. Jindy bych se - věrna své trochu vznětlivé povaze - možná i pustila do vzrušenější konverzace, ale tentokrát jsem jak spráskaný pes došla ke stolku plnému použitého nádobí, na který jsem svůj šálek odložila a ve stoje čekala. A najednou od vedlejšího stolku na mne přes celou kantýnu zvolal bodrý romský pacient obklopen početným příbuzenstvem: "Paní, pojďte si sednout. Já malého vezmu na klín a tak budete mít volnou židli." S radostí jsem pozvání muže, kterému z nemocničního županu vykukovalo pestré tetování, přijala. Ne, že bych snad tu chvíli nevydržela stát, ale proto, že mi v ten moment dokázal, že humanismus funguje všude. I v kantýně. A taky to, že nesmíme podlehnout všelijakým klišé. Ne každá blondýna je hloupá, ne každý muž v dobře padnoucím obleku je poctivý manažer a ne každý potetovaný Rom je asociál.