Svět bez války

Coby třicátník můžu o slavné době, kdy do republiky vstoupila osvobozenecká vojska, jen těžko něco říci. Nabiflované vědomosti ještě z éry, kdy jsem dělal zkoušku z dospělosti, se už dávno vytratily a zbyly pouze vzpomínky na prarodiče a jejich vyprávění.

Nikdy nezapomenu na příjemné chvíle strávené ve společnosti babičky a dědy, s kterými jsem rád prožíval své dětství. Oba krutou, II. světovou válku zažili na vlastní kůži. Jejich hrůzostrašné příběhy, kterými nás, jako vnoučata častovali, když jsme konečně pobrali rozumu, mne budí často ještě dnes ze spánku. Poměrně dobře si vybavuji zvláště dramatický příběh ukončený naštěstí happyendem. Moje babička pracovala za války ve zbrojovce. Když zrovna nemontovala pušky, dávala dohromady granáty. Tehdy bylo naprosto normální, že ženy dělaly i těžší práci. Chlapi totiž bojovali na frontě proti nepříteli. Směna matce mojí mámy začínala ve tři ráno a do zaměstnání chodívala ještě za tmy. K velké továrně to měla nedaleko a při sebemenší příležitosti jezdívala na kole. Stejným způsobem si to namířila do práce i jednoho, takřka osudového rána, v létě roku 1941. Říkala, že měla tehdy na spěch, protože jí nezazvonil budík a zaspala. Přestože se byla vždy schopna vypravit z domu na čas, tentokrát jí to nevyšlo. Jindy poklidná cesta se změnila v boj o přežití, a to doslova. Jen co šlápla do pedálů, se totiž nečekaně ozval zvuk sirény oznamující nálet. Naštěstí se ukryla v nejbližším stavení a přečkala tam po celou dobu, co bylo slyšet burácející motory letadel a exploze mohutných bomb. Teprve, když vše utichlo, vyrazili všichni z krytu a spatřili tu katastrofu. Cílem bombardérů byla totiž právě továrna, ve které má babička byla zaměstnána. Kdyby jí ráno probudil budík včas, kdoví jak by to dopadlo. Na 30 lidí totiž ničivému útoku neuniklo.

Stačilo jediné cinknutí v tu správnou hodinu a dramatický příběh by mi moje babička nikdy nemohla vyprávět. Moje máma by se nenarodila a já bych vám nikdy nemohl říct, jak krásný je svět bez války.