Tahání za čenich

Zastupitelé ve Frýdku-Místku rozhodli, že město nepotřebuje vlastní útulek pro psy. Na tom není nic nepochopitelného. Spočítali si, že nájem v útulku někde v okolí vyjde na méně, než kolik by město zaplatilo na mzdách, krmivu, provozu budovy a veterinárních ošetřeních. To jsou jednoduché počty. Nepřesvědčil je ani fakt, že současný smluvní partner využívá skulinky ve smlouvě a navyšuje cenu, jak zrovna potřebuje. Za jednoho psa tak radnice denně platí víc, než kolik dává třeba na důchodce, konstatuje její vedení.

I mezi zastupiteli jsou chovatelé psů a každý by za svého čtyřnohého miláčka určitě dýchal, ovšem v lavicích velké zasedací síně se z lidí stávají úředníci, kteří se striktně drží zákona. A ten říká, že pes je věc. Nalezený pes je tedy nalezená věc, a o tu se město musí postarat. Zákon už ale neříká jak. Na pouhou věc pak někteří psy ponížili dobrovolně, aby mohli populisticky navrhnout, aby se toto téma veřejně smetlo se stolu, že především se musíme starat o lidi, až pak o nějaké vypelichané tvory z ulice.

I to by se dalo pochopit, když člověk ví, jak vypadá boj o každou korunu v rozpočtu, jak těžké je získat pár stovek pro sportovce, pro tanečníky, pro sdružení, která pomáhají nemocným. O to smutnější je fakt, že i o útulek ve městě usiluje občanské sdružení. Neziskovka. Par lidí, kteří se ve volném čase snaží, pracují. Mají plán a s ním pak chodí na radnici. Ta je pokaždé vyslechne, pokývá hlavou a řekne, že plán je to hezký. Čtyři roky pořád dokola. Pár lidí v sobě živí naději, že jednou se jejich plán promění v realitu. Po čtyřech letech je pak lidé, kteří jim slibovali pomoc, div nevykážou z jednání. Podle mě je to vzkaz každému, kdo se o něco snaží: nedělejte to. Jděte domů, zapněte si televizi a hlavně se nestarejte. Pak vás nikdo nebude tahat za nos.