Tajuplná Vybíjená

Musím přiznat, že to bylo právě kvůli příběhům gymnazistů, jež autor dovedl až na práh čtyřicátin, nebo spíše to, jakým způsobem(!) vykreslil jednotlivé postavy, ve kterých je roztroušen vlastně on sám. V mnohém jsem se s postavami ztotožnila, už to samo o sobě bylo příjemné, ale hlavně - hodně jsem se nasmála. Ne tím smíchem, kterým se smějeme vtipům, a u kterého se plácáme do stehen, ale takovým tím vnitřním, jako že víme o co jde, kdy se tiše smějeme v srdci. Možná se mi při tomto smíchu trochu pohnuly koutky úst a rozzářily oči, a ani autorovi nešlo zřejmě o to, abychom se smíchy utloukli , ale byla jsem mu za tento druh humoru vděčná. A kdo by se také vracel bez úsměvu - do dob svých studií, nevzpomněl na ustálené věty či pokřiky, které byly "tehdy" v kursu, a kterým další generace bez naznačení kontextu vůbec nerozumí! A kdo z nás - "cátníků" si občas nepřipomene, jak těžká byla doba puberty - a jak stejně se s ní potýkají NAŠE děti. Co všechno jsme byli ochotni udělat pro to, abychom se neztrapnili, abychom vypadali dobře - a vlastně nejlíp, jak jsme se snažili být vtipní a pohotoví. To všechno mi Vybíjená připomněla, i ty následující abiturientské večírky, i to jak plyne čas a stárneme, a potýkáme se s tím, co nás ve škole nikdy neučili, i to, že život je jak houpačka - někdy je líp a někdy hůř. A nakonec jsem přišla i na to, proč se román Michala Viewegha jmenuje Vybíjená... Asi chápete, proč vám to neprozradím, že na to přijde každý úplně sám.