Tajuplná Vybíjená

18. květen 2004
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Nedávno jsem na rozhlasové půdě přivítala literáta, se kterým byla radost - i mluvit. Byl jím Michal Viewegh, nejčtenější současný autor u nás. Když jsem četla jeho nový román Vybíjená, tak mě zajímalo - a stále jsem doufala, že už brzy najdu to místo, kde vysvětluje, proč se kniha jmenuje právě takto, a nebo že k rozřešení dojdu sama, že na to přijdu. Ale nakonec jsem na to, že hledám důvod k názvu Vybíjená, úplně zapomněla.

Musím přiznat, že to bylo právě kvůli příběhům gymnazistů, jež autor dovedl až na práh čtyřicátin, nebo spíše to, jakým způsobem(!) vykreslil jednotlivé postavy, ve kterých je roztroušen vlastně on sám. V mnohém jsem se s postavami ztotožnila, už to samo o sobě bylo příjemné, ale hlavně - hodně jsem se nasmála. Ne tím smíchem, kterým se smějeme vtipům, a u kterého se plácáme do stehen, ale takovým tím vnitřním, jako že víme o co jde, kdy se tiše smějeme v srdci. Možná se mi při tomto smíchu trochu pohnuly koutky úst a rozzářily oči, a ani autorovi nešlo zřejmě o to, abychom se smíchy utloukli , ale byla jsem mu za tento druh humoru vděčná. A kdo by se také vracel bez úsměvu - do dob svých studií, nevzpomněl na ustálené věty či pokřiky, které byly "tehdy" v kursu, a kterým další generace bez naznačení kontextu vůbec nerozumí! A kdo z nás - "cátníků" si občas nepřipomene, jak těžká byla doba puberty - a jak stejně se s ní potýkají NAŠE děti. Co všechno jsme byli ochotni udělat pro to, abychom se neztrapnili, abychom vypadali dobře - a vlastně nejlíp, jak jsme se snažili být vtipní a pohotoví. To všechno mi Vybíjená připomněla, i ty následující abiturientské večírky, i to jak plyne čas a stárneme, a potýkáme se s tím, co nás ve škole nikdy neučili, i to, že život je jak houpačka - někdy je líp a někdy hůř. A nakonec jsem přišla i na to, proč se román Michala Viewegha jmenuje Vybíjená... Asi chápete, proč vám to neprozradím, že na to přijde každý úplně sám.

autor: Milena Petrovská
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.