Tanja Askani. Žena, která umí s vlky žít

Poslechněte si příběh paní Tanji Askani, který zaznamenal Martin Knitl. Narodila se ve Frýdku-Místku, dětství prožila v Ostravě a více než dvacet let vychovává volně žijící vlky v Německu.

Paní Askani pracuje asi 40 kilometrů od Hamburku v zooparku. Už pomalu přestává počítat respekt budící šelmy, které vychovala od láhve s mlékem až po přežití ve volné přírodě.

„Je to neuvěřitelně inteligentní šelma, která je schopna se aklimatizovat, přizpůsobit. Ale je to šelma,“ říká.

Vlčí máma v nejlepším smyslu slova žila se zvířaty už v ostravském paneláku. Tatínek byl totiž myslivcem. Když si pak našla manžela v Německu, v zooparku u Hamburku pochopila, kde přesně je její místo.

„Když jsem prostě hodinu se svými zvířaty, tak vyjdu ven a hlava je prázdná. Je to prostě, kde je člověk nejen tím tělem, ale opravdu srdcem a duší,“ dodává Tanja Askani.

Vlci v nevýhodě

Vlci mají oproti jiným vzácným zvířatům jednu nevýhodu. Nepomohou jim žádné záchranné programy zoologických zahrad. A tak paní Askani musela svou nejnovější vlčici téměř propašovat z Kanady, aby zachovala zdravou genetiku.

„Vlk není pro nikoho až tak důležitý. Program existuje na sněžné leopardy, na tygry a já nevím na co, ale těmi vlky se prostě nikdo až tak nezabývá, proto si myslím, že to došlo až tak daleko,“ míní.

Vydává knížky, jezdí na přednášky. A vždy, když se jí někdo zeptá, jak je možné, že se dokáže s dospělou šelmou mazlit ve sněhu jako by to bylo štěně labradora, odpovídá stejně: „To znamená, když dělám s vlkem, tak si nepočtu v literatuře, že je tam alfa vlk, beta vlk a omega vlk, ale podívám se, jak je to skutečně v přírodě. A jak je to v přírodě? V přírodě jsou rodiče a děti. Nic jiného.“

Je zajímavé slyšet, že je úplně jedno, zda jste v tuzemsku nebo v Německu. I tam je vlk postrachem srovnatelným se psem baskervilským anebo úplně naopak.

Postrach nebo miláček?

„Obyvatelstvo se rozdělilo na dvě poloviny. Jedna polovina, která propadá neuvěřitelné panice – nechtějí pouštět děti do školy, aby nebyly po cestě sežrány vlkem a prostě je to úplně neuvěřitelné. A druhá polovina si zase plete vlky s pudly – vlk nikomu nikdy nic neudělá, vlk je nádherný a nejraději ho budu mít doma v obýváku na sedačce a budeme se dívat na televizi,“ kroutí hlavou Askani.

Role vlčí rodičky jí byla zřejmě předurčená. Dnes se paní Tanja stará o celkem jedenáct vlků. Dokázala vychovat novou vlčici a snad budou brzy mláďata.

Tanja Askani|foto: Martin Knitl

„To je můj sen, aby jednou měla moje vlčice mláďata. Samozřejmě se z ní nemá stát mašina na výrobu štěňat. Druhá věc je, že to tak utíká – na 1. dubna bude mít dva roky, takže je možné, že už příští nebo přespříští rok dostane štěňata. A já už si teď dělám starosti, kde – aby se štěňata měla dobře,“ svěřuje se paní Askani.

Právě lidé jako paní Tanja Askani se velkou měrou podílejí na tom, že zvířata dokáží přežít lidskou civilizaci, aniž by přišla o své přirozené vlastnosti.