U nás v divadle

Nevím jak vy, ale my rozhlasáci máme konec roku jako neuvěřitelný finiš. Musí se vše předtočit, domluvit hosty a tak své soukromí odsunujeme na vedlejší kolej. A nejinak tomu bylo i letos. Moc jsem chtěla přes svátky do divadla, jenže najít si čas a zajít do předprodeje, který je pár kroků od našeho studia, bylo utopickým snem. A tak vše zůstalo na poslední chvíli. Dostřihla jsem poslední zprávu a sprintovala do předprodeje. Bohužel pozdě. Zrovna bylo 17 hodin a to kancelář zavírají. Mé prosebné oči za skleněnou výplní nikoho neobměkčily. Přesto jsme se s mým mužem rozhodli o kulturní zážitek v Ostravě bojovat. Našli jsme si pěknou operu Kouzelnou flétnu. Na internetu zjistili, že pár lístků ještě volných je. A pak nastal klíčový okamžik. Volat přes státní svátky do divadla. Jediný, kdo to vzal, byl pán z ústředny a poradil, ať hodinu před představením zkusíme volat na pokladnu a vstupenky blokovat. A tak jsme se připravili, slavnostně oblékli a úderem patnácté hodiny začali vytáčet číslo. No, buď to nikdo nebral, nebo bylo beznadějně obsazeno. Co teď? Risknout to a jet? I s rizikem, že lístky nebudou? Riskli jsme to. Jen už jsme nestihli zajet do bankomatu. Vbíhám tedy do divadla a mířím k pokladně. Lístky jsou! Chceme platit kartou, ale nejde to. A tak jsme dali dohromady poslední peníze a naštěstí jsme alespoň na galerii měli. Osmělila jsem se a ptám se paní, proč jsem se nemohla dovolat, když mi to její kolega doporučil. "Jsem tu sama a je tu velká fronta," odvětila. Poslední tečkou pak bylo, když text opery ukazovali divákům slečny od divadla na takových papírových kolech připomínajících bubliny z komiksu. To, co znám z Prahy, tedy digitální pás nad scénou, kde běží text jako titulek v televizi, tak to se nekonalo. Zato jsme kromě opery zažili i nemalé drama se sháněním lístků. To vám gratis nabídne jen Ostrava!