Úhel pohledu

Když se minulý pátek v souvislosti s vytrvalým sněžením začaly objevovat první komplikace, bral jsem to ještě s klidem. V neděli už jsem toho ale měl docela plné zuby. Sníh stokrát jinak, kdy se situace mění každou chvíli, zpravodajské relace se sestavují hůř než jindy a vyžadují hodně velkou koncentrovanost a úsilí. Ne, že bych si stěžoval. Ti, co byli venku, si určitě taky užili své. Ale prostě už toho bylo nějak moc a na sníh jsem nadával a přál si, aby přišlo jaro.

Cestou domů jsem ale přišel na úplně jiné myšlenky. To když jsem cestou potkával sněhuláky nejrůznějších tvarů a velikostí. A že jich bylo! Jen na náměstí v centru Ostravy jsem jich napočítal pět, několik dalších pak stálo v okolí Domu umění a tak dále a tak dále. Bylo to hezké. Najednou jsem se na zimu díval jinak, pozitivněji. Inu, záleží na úhlu pohledu.

Trošku mi přišlo líto dětí, že si sněhu neužily o vánočních prázdninách. Ale zase - kdyby taková kalamita přišla o svátcích, je dost dobře možné, že by se rodina tolik neviděla, protože by někdo doma chyběl, protože by musel v terénu pomáhat s odstraňováním následků kalamity.

V té souvislosti jsem si vzpomněl na své dávné zaměstnání na Nové huti, kde jsem se staral o podnikovou železnici. Když takhle začalo sněžit, věděl jsem, že budu s mnoha dalšími mými kolegy celý den lítat po posunovacích nádražích a vymetat výhybky a odhazovat z nich sníh, aby vlaky mohly jezdit. Byla to nekonečná práce. Sotva jste skončili, mohli jste začít znovu. Tehdy jsem sníh téměř nesnášel. Dokonce jsem i přestal jezdit na hory. Teď už to ale zase vidím jinak. Zima je krásná, když je sníh. Jde jen o úhel pohledu.

Co mě ale překvapuje, jak po týdnu sněžení radnice vypočítávají, jak se jim zima prodraží. Zvláštní, jak jsme si v posledních letech odvykli. Přitom v zimě bývá obvyklé, že padá sníh. Ale možná se na to dívám jen ze špatného úhlu.