Urputné zvonění
Každý se nějak dostáváme do zaměstnání. Jestli stejně jako Darina Mikulenková využíváte služeb ostravského Dopravního podniku, možná vám její dojmy z cestování tramvají nebudou vůbec cizí.
Tramvají do práce jezdívám každý pracovní den. Je to rychlejší než autem a také se nemusíte starat o to, kde zaparkujete. Přesto se přiznám, že hlavně ranní jízda z Poruby do centra je pro mne takřka nejnepříjemnější částí dne. S tím, že tramvaje bývají nacpané, se už nějak vypořádáte. Stačí vyrazit z domu o pár minut později, kdy už ranní špička není tak silná. V poslední době mi ztrpčuje život jiná věc. Ta, která souvisí s nápisem "Uslyšíte-li výstražné znamení, opusťte urychleně dveřní prostor". Ono výstražné znamení je totiž slyšet neuvěřitelně dlouho. Z dávných dob svého parašutistického výcviku si pamatuji, jak celkem spolehlivě odhadnout čas. Tři vteřiny, během kterých by se vám po výsadku měl otevřít vrchlík, uplynou za dobu, za kterou vyslovíte čísla: sto dvacet jedna, sto dvacet dva, sto dvacet tři. Od jisté doby si takhle počítám v ranní tramvaji. Řidiči a řidičky totiž zvoní a zvoní a jejich zvonění konce nemá. Kdyby to byly tři vteřiny. Nepřerušované ostré zvonění je kolikrát slyšet o mnoho déle. Rekord jsem zaznamenala posledně v tramvaji číslo osm. Paní řidička si takhle po ránu dala opravdu záležet a každou zastávku nás mučila zvoněním, které pod šest vteřin opravdu nešlo. Ostatním to možná nevadí, ale já jsem po takové cestě do centra opravdu ráda, že už vystupuji. Akustického smogu je totiž kolem nás už tak dost. Uznávám, že je samozřejmě nutné v zájmu bezpečnosti cestujících výstražné zvonění v zastávkách použít, ale mělo by se to dít tak, aby cestující měli chuť jet tramvají i příště. Mí přátelé, kteří procestovali svět, říkají, že s tak urputným zvoněním v tramvajích se nesetkali ještě nikde. Ostrava má tedy opět něco extra. Já bych ovšem tuhle naši specialitu docela ráda oželela. Přeji vám příjemný den.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.