V zajetí kódů

Když jsem byl malý, obdivoval jsem na čímsi přívěsu chromovanou nerezovou kladku, ke které nebyl třeba klíč. K odemknutí musel člověk znát jen třímístný číselný kód. Úžasné, říkal jsem si tehdy.

Dnes už bych ji nechtěl. Právě kvůli tomu kódu. Už tak mne totiž provázejí téměř na každém kroku. Jen v práci jich k práci potřebuji znát aspoň deset. Heslo do počítače, dalších pět je pro přístup do různých databází a systémů, některé přístupy se různí podle pravomocí či oprávnění. Další kódy a hesla po mně chce SIM karta v mobilu, kreditky, e-mailové schránky, ICQ...

Skoro všechno je dnes na nějaké heslo a musím říct, že už mě to všudypřítomné zabezpečování stále většího množství věcí začíná vadit. Nejspíš i proto, že jsem se až donedávna snažil mít každé heslo jiné a originální.

Už mě to ale přešlo a začínám zjednodušovat. Asi stárnu, některá hesla totiž zapomínám. V práci se nedostanu do jisté složky, protože si nemohu vzpomenout na heslo - proč jsem se jen snažil být v zamykání kdečeho tak pečlivý a originální?! Také se nemůžu dovolat do banky, protože jsem zapomněl svůj T-PIN, který jsem si přitom teprve před asi půl rokem sám vymyslel. Je to k zbláznění.

Lepší to ale zřejmě hned tak nebude a hesel, kódů, pinů a jiných "zámků" bude spíše přibývat. A tak mi nezbývá než doufat, že nedostanu sklerózu či Alzheimera, protože to bych byl úplně vyřízený. Těším se na dobu, až nebudeme žádná hesla potřebovat. Jestli se jí ale dočkám, silně pochybuji. To by se totiž nejprve musela totálně změnit člověčí povaha. Do té doby budeme žít v zajetí kódů.