Vada na kráse

Nezbytnou součástí mých povahových rysů je určitě vzdorovitost, nebo možná neschopnost podřídit se hloupým autoritám - na takové příkazy a nařízení reaguji jako býk na červenou v rukou toreadora. Naposledy jsem se o tom přesvědčila při návštěvě nově opravené oranžérie na zámku v Raduni. Je opravdu krásná - vkusně řešená zahrada, plno květin, úhledné chodníčky, v prosklené zimní zahradě pak vzácné okrasné dřeviny - šlechta si uměla užívat života, pomyslela jsem si. Zmožená pracovním týdnem jsem si chtěla na šlechtičnu alespoň na pár minut zahrát také, ale narazila jsem. Před proutěnými křesílky u zasklených oken byl natažený provaz a cedule s nápisem NESEDAT! Proč proboha, vždyť křesílko rozhodně není z historických fondů, jde o repliku, vždyť bych nečinila nic nevhodného, jen se kochala krásou, vždyť jsem teoreticky vzato minimálně jedno křesílko zaplatila ze svých daní! - bouřilo to ve mně. Také jsem si vzpomněla, jak jsem zírala na návštěvníky Národní galerie v Londýně - kde, na lavičkách i po zemi posedávají i polehávají mladí studenti, něco si zapisují, případně do svých výkresů malují podle skvostných originálů, a pak si zajdou do některého z vyhlášených parků, kde je nikdo neomezuje v tom, kde si sednout mohou a kde ne. Zřejmě je to jejich přístupem k občanovi - pokud by někdo zničil park v Londýně, nemine ho tučná pokuta, u nás už předem víme, že proti případným vandalům nic neuhlídáme, a tak raději vše zakážeme - je to krátkozrace jednodušší. Zachráníme jedno křesílko, ale mrzačíme pojmy jako je svoboda.