Vajíčka na střeše

Kdysi, v dobách mých studentských let, jsem milovala absurdní dramata. Tehdy jsem ještě neměla mozek zaplněný soudními protokoly, tiskovými zprávami a předlouhými rozhovory s mluvnými respondenty. Ovšem i dnes mi srdce občas pookřeje, když přímo na ulici jakýsi výjev, jako vystřižený z děl literárních mistrů, uzřím. Třeba když jsem nedávno z rozhlasového balkonu viděla, jak v šedi Ostravy jede životem ztrhaný, vrásčitý a umolousaný bezdomovec na ostře růžovém kole, jako vystřiženém z časopisu Barbie. Kontrast to byl dokonalý. Ještě lepší absurdní příběh se mi stal na cestě do práce. A troufám si říci, že jsem byla hlavní aktérkou. Pravidelná ranní dávka kofeinu ještě moc nestihla působit a proto jsem kousek od domova na cestě do práce nejdříve nevěřila vlastním očím. Ale bylo to tak. Auto přede mnou mělo na střeše plato vajíček. Zvláštní bylo, jak dosud nefungující mozek byl schopen rychlé analýzy a zhodnocení. Bylo to jasné. Roztržitá řidička vynášela nákup a stejně jako to občas dělám já, dala vajíčka na střechu. Jenže na ně zapomněla a teď s nimi křižuje ulici Výškovickou. Otevřela jsem tedy okénko a klepala na střechu a blikala na vůz přede mnou. Spolujezdec, mladík, jen nechápavě zíral. A tak já s minimálními šoférskými schopnostmi jsem se stala „Kobrou 11“. Musela jsem ve svém pruhu nabrat stejnou rychlost jako vajíčkový vůz a když jsme byli zhruba na stejné úrovni, rychle jsem vykřikla: „Máte na střeše vajíčka!“ Chlapec protáhl obličej a jeho matka vedle něj dostala záchvat smíchu. Víc nevím. V této fázi už jsem auto neudržela ve stejné rychlosti, ale tuším, že pro dvojici v malém červeném vozidle jsem musela být hrdinkou dost absurdního divadla. Alespoň do té doby, než zastavili a zjistili, že na střeše skutečně mají vajíčka.