Velká výstraha

Na silnici nejsem žádným nováčkem, jezdím od svých osmnácti let. Poslední dobou jsem v autě opravdu denně. A s přibývajícími kilometry ve mně rostl i pocit vlastní neohroženosti. Vždyť kabina auta poskytuje pocit útulného bezpečí, maximální povolenou rychlost jsem více méně dodržovala ještě před zavedením nového silničního zákona a není nad pocit, že se můžu dopravit kdy chci a kam chci.

Až jednou v červnu, jedu do práce v obvyklou ranní hodinu, vjíždím do Ostravy ze směru od Vratimova. Provoz se zahušťuje, auta nervózně přejíždějí z pruhu do pruhu a předepsanou padesátku dodržuje snad jen ten funící, plně naložený náklaďák. V tom si na poslední chvíli všimnu, že se do mého pruhu zprava zařadilo bílé auto a po pár vteřinách prudce zabrzdilo. Okamžitě jsem také dupla na brzdu a s úlevou zastavila pár centimetrů za jeho kufrem. "Naštěstí", říkám si ale ne na dlouho. Pamětliva zásady, kterou mi otec vtloukal do hlavy už když jsem byla v řidičských plenkách: vždy sleduj, co se děje za tebou", jsem pohlédla do zpětného zrcátka. A co jsem si v tu chvíli pomyslela, to se nedá ani napsat. Plnou rychlostí se na mě řítilo červené auto, jehož řidič byl podivně nakloněný, jako kdyby telefonoval a vůbec nejevil známky toho, že by si kolony před sebou všiml. Pak už jsem jen ucítila dva nárazy. Jeden mě vymrštil na přede mnou stojící auto, druhý mě zas posunul pěkně zpátky. A pak jsem už jen slyšela syčení. Uteč. To byla první myšlenka, která mě napadla. Ale dveře nešly otevřít. V tu chvíli se snad každého zmocní panika. Zatlačila jsem tedy silněji a dveře povolily. Na silnici už stáli dva mladí muži a sčítali škody na svých vozidlech. Viníkovi nehody asi nebylo zrovna nejlíp, jeho auto mělo roztříštěný předek a z chladiče vesele vytékala kapalina. Ten přede mnou měl pouze trochu promáčklý zadní nárazník a rozbité světlo. A mé auto? To bylo chudák zmáčknuté ze předu i ze zadu. Naštěstí jsme byli všichni v pořádku. Okamžitě jsme zavolali policii a pak nezbývalo než čekat. A čekat a čekat. Tři hodiny. Nekonečné tři hodiny na frekventované silnici bez jídla, bez pití bez možnosti dojít si slušně na záchod. Jediným akčním bodem byl dramatický příjezd hasičů, kteří asi po hodině a půl dorazili za hukotu sirén, aby nám odpojili baterie a zlikvidovali nebezpečný ekologický odpad. Když konečně dorazila policie, už jsme byli téměř na pokraji sil. Naštěstí samotné vyšetřování trvalo už asi jen půl hodiny a proběhlo zcela bez komplikací. Policisté jen pořád opakovali, že viník má z pekla štěstí, protože stát se to o 14 dnů později, už by v souladu s novým silničním zákonem nevyvázl jen s dvoutisícikorunovou pokutou na místě.

Byly to jen plechy, to je pravda. Ale pro mě a myslím si, že i pro oba mladé pány, to byla především velká výstraha. Stát se opravdu může cokoli, i když jste dobrým řidičem. Stačí malá chvilka nepozornosti a zdaleka bychom nemuseli vyváznout živi a zdrávi, jako tentokrát.

Od té doby opravdu jezdím předpisově, a to nejen kvůli hrozbě vysokých sankcí za její překročení, při řízení se nenechám rozptylovat a oči mám každou chvíli nalepené na zpětné zrcátko, co kdyby se zas blížil někdo, komu bezpečná vzdálenost mezi vozidly nic neříká. A rozhodně si už nepřipadám ve svém autě tak neohroženě. Alespoň k tomu byla ta malá nehoda dobrá. A ještě k něčemu, teď s sebou raději vozím i pití a něco malého k snědku. Člověk nikdy neví, kdy zas bude nekonečné hodiny čekat na rušné silnici na příjezd těch, kteří nehody prošetřují.