Vnitřní korida

Stojím u zrcadla a přemýšlím, jak z podzimně pobledlé Češky udělat během půl hodiny sluncem nabitou Španělku. Přípravy na koncert španělského kytaristy Oscara Guzmana vrcholí. Základem flamenca by měla být černá a červená. Na dně šuplíku hledám rudé korále z madridského tržiště.Vzpomínám na noční náměstí Plaza Mayor, jeho sluncem nasáklou dlažbu i v noci, pouliční kytaristy a svůdné tanečnice. Ještě netuším, že vystoupení Oskara a jeho tanečníků mě přenese zpátky do Madridu - i kdybych na koncert přišla v teplákách.

Kdyby jste se mě zeptali, o čem flamenco je, odpovím bez váhání - o napětí. Tklivá kytarová sóla střídají výbušné pasáže, tanečníci strnule pózují, aby náhle rozdupali pódium jako býci písek v aréně. Ženské tělo vyzařuje krásu, mužské sílu. Tanečník ať mi promine, že jsem si zpočátku pomyslela - takový roztomilý medvídek. Když se roztančil, byla jsem jako žena zasažena.

A ostravské publikum? Zuřivě tleskalo, obdivně pískalo. S díkem a uznáním vstřebávalo notnou dávku jižanského temperamentu. Myslím, že prožívalo svou vnitřní koridu. Stejně jako já prožívala pocit překvapivé spokojenosti, že lidé vedle mě tak vřele a nespoutaně projevili své nadšení. Se vzpomínkou na letní festival Colours of Ostrava musím dát opět za pravdu hudebním kritikům, že publikum v Ostravě je multikulturní a umí být vděčné.