Voda

Čas je relativní a mám pocit, že se nám všem nějak scvrkává. Sotva začne pondělí, je pátek večer, slezou sněhy a šmahem je podzim. Ráno si vyjdou lidé do práce a večer nemají kam složit hlavu. Tak fatální následky po silných průtržích mračen na Novojičínsku a Vsetínsku nikdo nepamatuje. Po několikáté se dívám na hrůzné obrázky posledních hodin a říkám si, že snad sleduji vylití řek někde na jiném kontinentu. A ono je to blízko, v místech, která většina z nás tak dobře zná. Auta unáší voda, místo obvodových zdí domků zejí díry, a co je nejhorší, počítáme lidské oběti. Z nevinného deště, z ničeho nic má mnoho našich sousedů převrácený život naruby. Sedím v bezpečí kanceláře a tak trochu se stydím. Vím, jsou tam hasiči, záchranáři, mí kolegové novináři... Vím, vždy se vzedme okamžitá vlna solidarity, v katastrofických případech rádi pomůžeme. Přece jen opětovný pohled na obrázky posledních dvou dní je skličující... stejně jako vzpomínka na pocit, kdy v roce 97 v centru Ostravy svítilo slunce a kulminovalo léto, lidé seděli v restauracích, plánovali dovolenou, měli své každodenní starosti a vůbec si neuvědomovali, že jsou vlastně velmi, velmi šťastni. O několik tramvajových zastávek dál jiní lidé plakali a lomili rukama, dlouhé měsíce i roky se pak snažili obnovit místa, která vzala velká voda. Holt, staré dobré přísloví platí - sytý hladovému nevěří, zdravý nemocnému a šťastný zkroušenému, No, tak černobílé to asi nebude... ale přesto si v těchto situacích vždycky silně připomenu, že na druhém konci města, na druhé straně zdi špitálu, nebo jen vedle mě v tramvaji jsou lidé, kteří všechny ty rány osudu, ty "povodně" prožili a prokázali sílu jim čelit, i když jim nezůstalo mnohdy zhola nic. Ve vesnicích na Novojičínsku a Vsetínsku teď sčítají nedozírné ztráty, mobilizují sílu a pomáhají, kde se dá. Netřeba nic dalšího dodávat... snad jen - vzpomněla jsem si na jedno přísloví: "Střez se němého psa a tiché vody..." jak dobře mu rozumí ti, co přišli o své domovy.