Všednodenní realita

Ve zpravodajství se pohybuji už řadu let a občas si říkám, že mě už jen tak něco nepřekvapí. A když už, tak opravdu jen velmi zřídka. Myslel jsem si to aspoň do poloviny minulého týdne. Pak jsem nepřestával vycházet z úžasu snad nad každou druhou zprávou. A začal jsem přemýšlet, jestli si snad ti lidé dělají srandu nebo to myslí smrtelně vážně. A pak - kde to proboha žiju?!

Mezi spíše úsměvné žasnutí patřila zpráva o dvou policistech, kteří se vzájemně zaskakovali na zkouškách na vysoké škole. To si snad můžou dovolit risknout jednovaječná dvojčata, ale rozhodně ne ti, co mají na dodržování zákonů a předpisů dohlížet. Však už taky nejsou strážci zákona, že...

Úsměv mi ale ztuhl při zprávě o promrhaných stamilionech při výstavbě pro lyžařské mistrovství světa v Liberci. A dotčené instituce ještě mají tu drzost, že odmítají porušení zákona. Chtěl bych ty lidi vidět, kdyby si nechávali postavit něco za svoje. Myslím, že by hlídali každou korunu. Ale když jde o erár...

Zpráva o historicky první srážce satelitů na oběžné dráze Země byla jistě zajímavá. Ovšem když jsem pak viděl obrázek, na kterém je vidět, jak to na orbitu vypadá, divím se, že k něčemu takovému došlo vlastně až teď.

Myslím, že potřebuji na chvíli vypnout a zabývat se něčím jiným, příjemnějším. A tak opouštím rozhlasový éter a zpravodajství hážu za hlavu. Ne nadobro, jen na pár dní. Ostatně - tato poznámka byla napsaná a natočená už v pátek, abych si tento týden mohl v klidu větrat hlavu na čerstvém vzduchu uprostřed nedalekých hor. Jen se trochu obávám, že až se vrátím zpět do všednodenní reality, budu s vyjasněnou myslí žasnout o to víc.