Vstřícně a laskavě

Kolik obětí má na svědomí drogový gang kosovského Albánce Naomi Kollčaku, asi nikdo nespočítá. Obchodovali s tvrdými drogami, sami je neužívali a narkotika brali jen jako prostředek ke zbohatnutí. Za sebou nechávali narkomany, pro něž se svět smrsknul na jedinou touhu a cíl - získat drogu. Kolik jich takových bylo, ale dohledat nejde. S nadsázkou řečeno ale o jiných obětech této organizované skupiny vím. Jsme to my, ostravští novináři, kteří jsme přišli ke krajskému soudu sledovat, jak rozsudek dopadne. Nikdo nám tam samozřejmě drogy nenutil, ani nás tam nebili. Jen se k nám chovali jako k obtěžujícímu hmyzu. No, posuďte sami. Soud bez jakékoliv omluvy začal později, my jako ovce čekáme na chodbě. Když se kolegové z televize a fotografové ptali, jestli uvnitř mohou fotit, vyšla za námi zapisovatelka s tímto rázným proslovem: Fotit a točit můžete jenom na začátku, ale pak žádné cvakání! Cožpak v Ostravě musíme pořád poslouchat jen rozkazy? Vždyť to lze říci slušně. Třeba: Soudkyně vám umožní prvních pět minut fotit a točit, pak vás ale poprosíme, abyste už nepokračovali a děkujeme za pochopení. Lekce ze slušného chování pak pokračovala i uvnitř. V malé jednačce byly jen tři řady lavic. První obsadili obžalovaní s dozorci ozbrojenými brokovnicemi. Novinářů bylo hodně a tak si někteří sedli i do druhé lavice. Až když dosedli, jim strážce oznámil, že musí pryč. Kvůli bezpečnosti to chápu, ale proč to neřekli dříve? Proč nás někdo kritizuje až potom a předem neupozorní? Když jsem pak čekala, až soudkyně ve vydýchané místnosti přečte všechny mobily, které gangu zabavili, vzpomněla jsem si na jakousi televizní reportáž, kterou točili u německého soudu. Štáb tam přišel neohlášený a ještě těsně před koncem pracovní doby. Zástupci německé justice s nimi jednali vstřícně a laskavě. Když jim reportéři poděkovali, pracovnice soudu s úsměvem odvětila: Nemáte za co děkovat, to je přeci moje práce. Kdypak se tohoto přístupu dočkáme i v české justici?