Vysoké pokuty?

Nemám řidičák, auto nevlastním. Mám se totiž rád. Představa, že mě na silnici "sestřelí" nějaký idiot, mě od úmyslu udělat si papíry poněkud odrazovala. S novým silničním zákonem je to ale jiné. Vzbudil respekt. A šílenci - ač neradi - zpomalili. Možná jen vyčkávají a brzy začnou zkoušet. A je na policii, co jim dovolí. Doufám, že nic. A to i přes kritiku, která se valí už i z nepodařené sněmovny. Nechápu to. Dle mého soudu přece řidič, který podle pravidel jezdil i před novelou, žádnou změnu pocítit nemohl. Skoro mám pocit, že místa v parlamentu zabrali piráti silnic. Jak jinak si mám vysvětlit jejich nevoli? Já se naopak konečně cítím alespoň trochu bezpečněji. Respektive cítil jsem se v prvních červencových dnech, kdy řidiči jezdili po městě méně než padesátkou a přednost dávali pro jistotu všude. Teď mluvím jako chodec, který ještě donedávna uskakoval z přechodu, na kterém se předtím několik minut modlil za rozsvícení zeleného panáčka. Už mi ovšem občas zase začínají téct nervy. To jak se někteří řidiči opět snaží projet kolem zastávky MHD, která nemá ostrůvek ve chvíli, kdy tam přijíždí tramvaj. Nevadí mi, že spěchají do hrobu, ale ať se tam cpou sami. V této souvislosti mi nedávný novinový článek o tom, že pokuty v Česku patří k nejvyšším, přijde směšný. Jak vysoké by musely být, aby skutečně všichni jezdili slušně? Jak kurz má lidský život? Pět, deset, padesát tisíc korun? Dvě stovky?