Vyvěsit či nevyvěsit?

Není to dávno, co jsme si s mým synem koupili československou a dnes tedy českou vlajku, to kdyby náhodou bylo třeba, tak abychom měli čím mávat, nejen, kdyby se dařilo hokejistům, ale protože jsme občané České republiky a zároveň tím i příslušníci českého národa. Jestli jsme ze Slezska nebo z Valašska, to se nepočítá, protože pořád jsme příslušníky té jedné České republiky. A když jsme tak seděli doma nad tou vlajkou, tak jsme moudře přemýšleli kdy s ní ven na balkón. Za hokej to nebude, takže jestli na 1. máje, to se přece dříve muselo a kdo neměl vyvěšenou vlaječku, tak toho potom probírali sousedé na uličním výboru KSČ a nepěkně se na něj dívali, anebo jestli tu vlajku vyvěsit už na 30. dubna, když se osvobozovala Ostrava, nebo 5. května, to je dnes a začíná jednak Pražské povstání, což je sice nepříjemné, protože Slávisty a Sparťany podporovat nebudeme, ale také se tenkrát bojovalo třeba kolem Metylovic, Hukvald a Kozlovic. Anebo vyvěsit vlajku až 8. května, to je na Den vítězství... A když jsme tak moudře přemýšleli kdy a kam, tak kolem nás prošla manželka a povídá: "Vyvěšuje vlajku snad někdo ze sousedů? Nikdo. Tak vy blázni, malý a starý, nevyvěsíte také nic."

A jsme u jádra problému. Malý dvanáctiletý kluk chce vyvěsit vlajku, protože ví, že je Čech a představte si, vůbec se za to nestydí. Starší kluk má své problémy a nějakou vlajku má v hlavě stejně jako čerstvý meloun někde ve skleníku v Argentině. Je mu to jedno. Otec chce vyvěsit vlajku, protože cítí, že tím podpoří vlastenectví dítěte nezkaženého minulostí vlády jedné strany a matka rodu rozhodne, že když to nemá nikdo okolo, tak my taky nebudeme vypadat jako podivíni. Láska k vlasti a hrdost k národu se dnes sice určitě nosí, ale nedává se veřejně najevo. Vyvěsit vlajku je jakoby jste podporovali dávnou vládu komunistů, a když to nedělá nikdo, tak ten kdo to udělá, je vlastně mimo stádo. A tak jsme si letos vyvěsili vlajku České republiky uprostřed obýváku. Všichni jsou spokojeni, sousedi si neklepou na čelo, jenom ten malý jedenáctiletý kluk to maloměšťáctví zatím nějak nechápe. A pěkný den s tichou vzpomínkou na to, jak tátové i kluci vzali flinty a zatočili s okupanty, přeje Artur Kubica.