Za svědky minulosti (2. díl - Klobouk dolů)

8. červenec 2018
Vzpomínky z Buřinky

Rozhlasové putování za technickými památkami a mizejícími řemesly vede tentokrát na severní Moravu. Je věnováno předmětu obyčejnějšímu nad jiné – pokrývce hlavy. Nošení klobouků je sice doloženo již na vyobrazeních ze starověké Mezopotámie a Řecka, avšak velkému rozvoji řemesla kloboučnického napomohlo až období renesance a baroka.

Různých druhů pokrývek hlavy bylo od té doby vymyšleno mnohem víc než máme prstů na obou rukách a nohách. Škoda, že se mnoho neví o tom, že jednou ze světových metropolí kloboučnictví se stalo koncem 19. století městečko Neutitschein, dnešní Nový Jičín.

Josef Hückel, potomek rozvětvené rodiny fulneckých punčochářů a čepičářů, se roku 1799 odhodlal k něčemu, k čemu neměl odvahu žádný kloboučník v celém rakouském mocnářství – zavedl do výroby parní stroj. Bylo to něco nevídaného. Okamžitě se zvedla produkce a již roku 1801 mohla v Novém Jičíně začít stavba nové velké továrny na klobouky. Její půdorys platí dodnes. V roce 1867 již Hückelova firma zaměstnávala tři stovky dělníků a na sklonku 19. století ovládala trhy v Evropě a zámoří a stala se jednou z největších továren na klobouky na světě.

Za svědky minulosti (1. díl - Podivuhodný svět techniky)

Detail astronomické části orloje

Roku 1924 se v novinách objevil článek, jehož téma nebylo v našem tehdejším tisku obvyklé – výzva k záchraně technických památek. Bylo to poprvé, kdy se některý z českých žurnalistů začal zajímat o chátrající větrné mlýny, vodní hamry a zapomenuté kovářské dílny.

Když byly ve třicátých letech 20. století srovnávány kapitálové možnosti největších československých průmyslových podniků, dostala se firma Hückel a synové do první pětky, hned za Baťův obuvnický koncern. Prakticky kousek od sebe tak sídlily dva mamutí podniky zaměřené na výrobky vycházející vstříc nejširší spotřebitelské obci pokud jde na jedné straně o nohy, na druhé o temena hlav.

V Hückelově továrně pracovala za první republiky na pásové výrobě klobouků tisícovka různých strojů poháněných čtyřmi parními kotly s turbínami o denní spotřebě dvou až tří vagonů uhlí. Kvalitě výrobků však strojní výroba nijak neuškodila. Nepřestávalo se totiž dbát na tradici rukodělné práce vykonávané v cechovních dílnách minulých století, která pozvedla kloboučnictví doslova mezi umělecká řemesla.

Milan Švihálek
Spustit audio
autoři: Eva Lenartová, Milan Švihálek