Záchod z chodníku...

5. srpen 2004
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Kdo by neměl rád léto. Je o poznání tepleji než v zimě, a to dokonce i když se prázdninové počasí tak úplně nevydaří jako třeba letos. Jsou lidé, kteří na teplejší dny i noci čekají jako na spásu, protože nemají střechu nad hlavou. Říkáme jim bezdomovci. Jednoho z nich před pár dny potkala Jana Bohušová. Inspiroval ji k dnešní poznámce. Než začne, nutné upozornění - je spíš pro silnější povahy.

Bývá mi jich líto. Courají se s igelitovými taškami městem a většinou příliš nevnímají život kolem sebe. Jen si tak kontrolují popelnice a hledají, co jsme jim v nich zase nechali. Rádi spí, někdy i během dne - potkáte je třeba na lavičkách v centru města či pod keřem v parku, taktéž v centru města.

Jednoho takového - jak jinak než v centru - jsem potkala v pondělí. Totiž - málem jsem do něj narazila. Spěchajíc do posledního otevřeného supermarketu v centru Ostravy, který za tři minuty definitivně zavíral, jsem na podpadcích vybírala zatáčky minimálně stejně dobře jako Michael Schumacher. Brzdila jsem o poznání hůř.

Na jednom z rohů ulice dřepěl On. Byl špinavý, zarostlý a měl obvyklé dvě igelitové tašky. V každé ruce jednu. Prohnala jsem se kolem s vědomím, že prodavačky ze supermarketu budou tutově spěchat domů a ve druhém poločase nenastaví ani vteřinu. Už už jsem jej míjela, když mě do nosu udeřil neuvěřitelný pach.

Česky by se možná řeklo i smrad. Všichni víme, že žít bez střechy nad hlavou znemaná žít bez vany. To ovšem nebyl ten případ. Nešlo o zápach nemytého člověka. Šlo o zápach, který vznikne, když se někdo - řečeno slušně - vyprázdní. Jen to neudělá do záchodu, nýbrž na chodník.

Pán s igelitkami čapěl na nejfrekventovanější ostravské třídě - Nádražní - a pojal ji za svůj dnešní záchod. Já běžela dál, nákup byl fakt nutný, přesto jsem se dozvěděla, jak to dopadlo. Bohužel. Chvíli po mně procházel okolo stejného rohu známý. Na vlastní oči viděl výsledek.

Je mi jich líto, ale žít bez domova přece ještě neznamená zahodit ohledy a slušnost. I když to říkám s vědomím, že mě spíše neuslyší. Rádio asi neposlouchají.

autor: Jana Bohušová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.