Zadek slona

Do přírody chodím rád a tak vím, že pokud chci něco vidět, musím se chovat tiše. Takže komentovanou projížďku jsem bral spíše s rezervou. Věděl jsem, že se průvodcův hlas přenášený do reproduktorů jednotlivých vagónků zoovláčku nebude všem zvířatům zamlouvat. Že mnohé druhy prchnou ještě před naším příjezdem mi došlo ale až ve chvíli, kdy řidič nastartoval. "Ulovit" nějaké to zvíře se zpravidla podařilo, když je jeden z pracovníků zahrady včas oslnil přenosným reflektorem. Nic jiného jsem ovšem neočekával.

Od naší průvodkyně jsem se toho také mnoho nedověděl. Mluvila zpravidla o tom, co můžeme vidět, když do ZOO přijdeme ve dne a čas od času zkoušela naši pozornost tím, že si pletla levou stranu s pravou. Když už se ale přeci jen podařilo nějaké zvíře zahlédnout a navíc před námi neuteklo a dokonce se chovalo "přirozeně", radostně nám sdělovala, že s námi spolupracuje. Všemu pak nasadila korunu, když nám u voliéry naproti nového slonince, vysvětlovala cosi o ptačích obyvatelích, zatímco někteří na druhé straně sledovali slony. Vyšli jen na chvilku a když je zaregistrovala i naše komentátorka, byli už zase na cestě zpět do svého domečku. Tak nám aspoň řekla, že vlevo můžeme vidět zadek slona. Moc pěkné...

Milá zoologická zahrado, nápad večerních projížděk je sice dobrý nápad, ale chtělo by to trochu ho dopilovat. Možná by třeba místo dlouhého vláčku, kdy poslední cestující nevidí to, o čem se vpředu hovoří, mohl jezdit uzavřený mikrobus poháněný tichým elektromotorem. Průvodce by také mohl mít už předem jasno, o čem bude mluvit a ono nasvěcování zvířat by také mohlo být profesionálnější. Vím, že je to všechno otázka peněz, ale už bych nerad znovu absolvoval projížďku, na které můžu vidět tak akorát už výše zmíněný velký sloní zadek.