Zcela automaticky...

Před nedávnem se nám v rádiu porouchal výtah. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel. Jako vždy jsem zcela automaticky zmáčkl čudlík a čekal. Že je něco v nepořádku, jsem si uvědomil, až když mé zamyšlené čekání trvalo neobvykle dlouho. Až teprve v té chvíli jsem si všiml, že je displej potemnělý a výtah mimo provoz. A i když jsem už pak věděl, že je a nějakou dobu ještě bude mimo provoz, stejně jsem několikrát denně došel k výtahu, zmáčkl a čekal. Než jsem si uvědomil, že musím pěšky. Navyklá, zautomatizovaná činnost.

Do podobné kategorie pak patří má občasná snaha odemknout kancelář klíčem od bytu a naopak. Někdy se taky dobývám do domu, kde bydlím, pomocí čipu, kterým si normálně otevírám dveře v budově rozhlasu.

Když jsem měl doma ještě pevnou linku, snažil jsem se občas telefonovat přes nulu podobně jako v práci. Další ze zautomatizovaných činností.

Jedna stará pravda nebo možná otřepaný vtip praví, že tyto omyly jsou příznakem toho, že člověk tráví v práci nezdravě mnoho času. Něco na tom bude.

Ale zpátky k navyklým činnostem a k porouchanému výtahu, který jsem zmiňoval na začátku. Připomnělo mi to totiž jeden dávný výpadek proudu, který mne zastihl v podvečer v práci. Tenkrát jsem zjistil, že nemůžu dělat zhola nic. Na čtení novin nebylo světlo, na vaření kávy v konvici nebyl proud, který chyběl na jakoukoliv práci a činnost v elektronickém médiu. Cokoliv, co jsem považoval za běžné, normální a automatické, najednou nebylo.

A tak je to se vším v životě. Co máme, bereme tak nějak automaticky a moc nad tím nepřemýšlíme. Jak to ale ztratíme, jsme totálně vykolejení. A až pak zjišťujeme, co je nebo bylo vlastně důležité. A přeberte si to, jak chcete.