Ze střechy světa

Internetový server iDnes popisoval horolezce Uhra jako buldoka s neuvěřitelnou fyzičkou, který je schopen jít takzvaně na krev. V kombinaci s motivací, přejícím počasím a momentální blahosklonností Hory hor, jak se K2 přezdívá, se mu zdařil výkon, o kterém se samozřejmě bude ještě dlouho mluvit a psát.

Zlézt osmitisícovku ovšem není nic tak jednoduchého, jak to možná vypadá. A důležité je připomenout, že euforie na vrcholu je jen půlka radosti z celého zážitku. Nejedno úskalí totiž čeká na výpravu ještě při sestupu, a tak třikrát hurá se zpravidla volává až v základním táboře.

Myslet na cestu zpět, to neplatí jen pro hory, horaly a horolezce. Zlaté pravidlo se dá vztáhnout na mnohé. Třeba když o prázdninách plavete doprostřed nevinně vyhlížejícího rybníka či vstříc horizontu nekonečného Jadranu. Anebo když člověku to podvečerní pivo chutná natolik, že se okolí začne měnit v mlhavý opar a cesta zpět se beznadějně ztrácí.

Není zároveň každému dáno, aby si svět prohlédl z takové výšky, jako se to teď zdařilo horolezci Uhrovi. Podobný zážitek může také dát - i při myšlence na onu obezřetnou cestu zpět - lidskému tvoru obrovská křídla. Navíc vidí mnohé a zároveň nevidí nic z toho, co by ho běžně jakkoli trápilo, znepokojovalo, zlobilo či pobuřovalo.

Na druhou stranu zažít pocit jakéhosi - obrazně řečeno - nadhledu může člověk také na mnohem menším kopci. A koneckonců i v úplně placaté krajině. Stačí vlastně otevřít oči, nelpět na malichernostech a nedržet se přízemních manýrů. Vítejte na střeše světa!