Zimní pohoda

Na chalupu v podhůří Jeseníků jsem odjížděla s tím, že důstojně oslavím vánoční svátky a strávím tam pár dní navíc v kruhu rodiny. Naplánovala jsem si, který den se postarám o přípravu svátečního oběda, a v televizním programu jsem si nezaškrtla ani jednu pohádku, protože jsem tušila, že se ve volných okamžicích pustíme do štípání dříví, odhrabování sněhu nebo procházek se psy. Na místě bylo všechno jinak. Cestička ve sněhu do pasu byla prohrabaná, naštípaných polen plný dřevník a psům se do zimy moc nechtělo. Potom přišla neteř s návrhem jít bobovat. Téměř patnáctiletá slečna, která se nám už delší dobu snaží namluvit, že je dospělá, mě přemlouvala tak dlouho, až jsem přikývla. Chvíli jsem vezla na bobech já ji, chvíli ona mě. Svět zespoda vypadal najednou nějak jinak a u kopce už mi bylo jasné, že se nebudu rozhlížet, jestli mě někdo nesleduje. Válela jsem sudy, sjížděla kopec na igelitovém pytli, nořila hlavu do závějí, koulovala se s neteří, nahlas se smála a cítila, jak mé kalhoty vsakují vodu z roztátého sněhu. Promočená na kůži, promrzlá a totálně vyčerpaná jsem se vrátila a kalhoty pověsila nad topení. Jen co uschly, šly jsme bobovat znovu. V noci jsme se potom pustily do stavění sněhuláka. Vymodelovala jsem mu úžasný nos i s nosními dírkami a smyslné rty, nad oči jsme mu připíchla větvičky z túje místo obočí, a zatímco neteř se švagrovou připlácávaly ohromné poprsí, všechny tři jsme do tmy zpívaly Purpuru. Nebylo to nic velkého, ale na chvíli jsem se opravdu odpoutala od běžných starostí a vrátila se do dětských let. Takové svátky by mohly být častěji.