Zimní rozjímání

Opravdu se netajím tím, že mám zimu rád. Ale určitě svůj pohled na ni nikomu nevnucuji. Baví mě ale poslouchat a konfrontovat názorová stanoviska obou skupin. Jedni vyzdvihují romantickou krásu zasněžených horských svahů, nepřeberné množství sportovních kratochvílí nebo prostý shůry daný fakt, že po létě a podzimu musí logicky následovat zima. Druzí naopak bědují, že je psychicky a možná i fyzicky vyčerpává souboj s teplotami hluboko pod nulou, se závějemi nebo s odpudivou sněhovou břečkou po přechodném oteplení.

Příznivci a odpůrci zimy jsou identifikovatelní třeba podle profese. Hoteliéři a vlekaři jásají, silničáři mají vrásky na čele. Dělící hranici je podle mého názoru možné vést i genderově. Stojím si za tím, že drtivá většina žen by se bez zimního období klidně obešla. A ani se tomu nedivím. Hezčí polovina lidstva má zkrátka trochu odlišnou termoregulaci, zkrátka je od přírody zimomřivější. Ženy prostě nemohou za to, že potřebují více tepla a světla. A obého se jim v zimě nedostává v žádoucí míře. Jsou ale i nevyhranění jedinci, kteří podle aktuální situace přebíhají z jednoho tábora do druhého. Jakmile začne padat první sníh, jsou nadšeni. Jestliže ale bílá pokrývka drží více než měsíc, už reptají. Existuje dokonce i lavírování sociologicko-demografické. Dá se dokumentovat na občanech větších měst, kteří proti zimě nic nemají, ale jen když hezky zůstane na horách. U nich v ulicích ať je hezky sucho a čisto. To sice zavání sobeckostí či alibismem, ale budiž.

A určitě by se daly najít i další nuance v pohledech na zimu. Prostě sto lidí, sto chutí, jako v životě. Kdybychom zimu vnímali všichni stejně, nejenže by to byla pěkná nuda, ale taky by třeba nebylo o čem psát nebo mluvit.