Žít či nežít

Čtyřicetiletou Terri před 15 lety postihla vážná srdeční příhoda. Od té doby leží v bezvědomí, lékaři říkají v kómatu, i když to v jejím případě vypadá trochu jinak než u dalších pacientů - Terri má otevřené oči. Dojemný a působivý detail, který mate lidskou duši i rozum - máme pocit, že je vlastně skoro normálně naživu, jen se nehýbe.

Jenže Terri je odkázaná na přístroje, které jí dávkují výživu a udržují ji tak při životě. Žije - nežije. Přesto se zdá více než kruté, když její manžel zavelí: Odpojte ji. Byť dodává: Přála by si to. Rozhodnutí, ze kterého mrazí. Jde dál, než při diskuzi o klasické eutanázii, kdy si pacient určí: Nechci žít dál.

Moderní medicína spolu s nejmodernějšími technickými vymoženostmi umožňuje dělat zázraky. Nechá žít i toho, kterému jeho tělo vypovědělo službu. Ptáte se, jaký je to život? Kdo ví. Na to nám přístroje odpoví jen ztěží. Museli bychom být v kůži paní Terri, abychom pochopili. Ale co vlastně? Podle lékařů dávno nic necítí ani nevnímá.

Přístroje a technika, kterými se v životě obklopujeme, nám spolehlivě slouží. Umějí nás nasytit, pohánět nám srdce, dýchat za nás. Platíme za to daň života-neživota. Je krutá.