Zlatí Ámosové

Jsou učitelé, na které se nezapomíná. Říká se, že žáci mají radši učitele-muže - prý proto, že v nich spíše vidí autoritu. Já přesto s dovolením vzpomenu dvě nezapomenutelné dámy.

První je paní učitelka z první třídy - ale ne proto, že by byla jen hodná a laskavá. Ona byla chápavá a spravedlivá. Měla dokonalý pozorovací talent a nebyla jen výborný pedagog, ale taky psycholog. Měla své žáčky přečtené a řekla bych, že se v nich nemýlila. Už v první třídě přesně věděla, kdo je lajdák a kdo šplh. A už tehdy - jako šestiletému špuntovi - mi to připadalo obdivuhodné. Cítila jsem se v její třídě jistě.

Druhá kantorka, na kterou nezapomenu, byla chemikářka na druhém stupni. Učila nás pouhé dva roky, přesto na mě udělala velký dojem. Byla to statná ženská a my z ní měli respekt. Byla přísná, mnohdy seděla za katedrou zamračená, nebo dokonce zvýšila hlas. Často nám dávala písemky. Jenže uměla ocenit, když jsme se poctivě připravili. Buďte klidní - opisovat se nedalo. Po několika pokusech si to nedovolili ani největší lumpové. Vždycky je načapala. Takže možná mnozí z nich dodneška umějí periodickou tabulku prvků zpaměti.

A právě kvůli takovým kantorům si člověk řekne, že mu ta škola přece jen k něčemu byla. V každé profesi jsou neumětelové a machři. Jedni bez druhých by těžko vynikli. Milé paní učitelky, oběma vám posílám soukromého Zlatého Ámose - tedy českého učitelského Oscara. Byly jste pro mě osobnosti.