Zločin a náhoda

Přesně před týdnem zemřel v Libhošti na Novojičínsku mladý muž. Nesrazilo ho auto ani nedostal infarkt. Zastřelil ho člen zásahové jednotky. Mrtvý je člen gangu, který v kraji vykradl čtyři desítky benzínek. A pro úplnost - druhý zločinec uprchl a jen třetí skončil v cele. O psychologickém profilu zastřeleného si můžeme myslet cokoliv. Jedno je ale pravdou - někomu zemřel syn, přítel, blízký. Proč? Jak se to stalo? Tak to je právě tou záhadou. Policejní šéfové svolali tiskovku. Všichni novináři se zaradovali. Konečně se dozvíme, jak to bylo. Ale kdepak! Když přišlo na lámání chleba a policejní náměstek měl objasnit, co vlastně profesionálové ze zásahovky na místě udělali a proč to nedopadlo podle plánů, začal mluvit takovou klasickou policejní řečí, ve které se vlastně nikdo nevyzná. Nakonec posuďte sami. Jeho odpověď na otázku proč jim jeden zločinec utekl a druhého zastřelili, cituji: "Byla to souhra nepředvídatelných okolností." Jestli tomu někdo z vás rozumí, pak před ním smekám. Já z toho moc moudrá nejsem. Takže veřejnost stále neví, co se stalo. Přitom je klidně možné, že to zásadní pochybení nemuselo být. Já prostě nevím. Jedno ale vím určitě. Čím více tázaný mlží a nemluví jasně, tím víc budí podezření. Možná stejné jako před časem šéf Unie olašských Romů, když vysvětloval, jak se stalo, že jeho příbuzní napadli znepřátelenou rodinu z Prostějova. A na konci výpravy byl jeden postřelený. Josef Stojka tehdy řekl: "Byla to souhra nešťastných náhod." Rozdíl mezi ním a policejními šéfy je ale ten, že strážci zákona jsou zaměstnanci státu a měli by s veřejností začít hrát fér hru.