Ztráta iluzí

I když je to k nevíře, s úřady jsem nikdy neměla větší problém. A pokaždé, když si někdo stěžoval na zkostnatělost státního aparátu, musela jsem jen nevěřícně kroutit hlavou. Moje zkušenosti jsou - když ne pozitivní, tak určitě zcela neutrální. Vzpomínám si dokonce, jak se při výměně občanky úřednice jen pousmála, když jsem před ni položila počmáraný rodný list, na kterém se s propiskou vyřádila moje mladší sestra.

To všechno ale platilo jen donedávna. Konkrétně než jsem narazila na Státní úřad inspekce práce. Naštěstí jsem nic nevyřizovala, jen jsem chtěla zajistit čerstvý přísun informací k vám posluchačům. Upozorňuji, že nechci nikoho hanit, jen mi ve finále už přišlo komické, že kvůli jedné nijak významné zprávě se rozčiluju už druhý den. Posuďte sami, jestli vám následující kolotoč není trochu povědomý...

Nejdříve mě kontaktní osoba odkázala na tiskovou mluvčí, která mě následně chtěla přepojit zpět na dotyčného analytika. Po chvilce dohadování dostali dokonce otázky předem, aby se mohli náležitě připravit. Potíž ale byla v tom, že už jim končila pracovní doba. Podotýkám, že konec té mojí byl v nedohlednu. Na dotazy jsem nakonec dostala i odpověď, ale pouze v tištěné podobě. A navíc s odkazem na úplně jiný úřad sídlící pro změnu v Ostravě.

A to už jsme v následujícím dni. Vedoucí inspektorka, která mi měla být k dispozici, měla ale nejspíš dovolenou a tak se mě ujal její zástupce. Ten si ovšem musel nejprve všechna získaná data ověřit. Neztrácíte se v tom ještě? Já už jsem totiž byla v koncích.

Říká se však - konec dobrý, všechno dobré. Informace se nakonec k vašim uším přece jen dostala a mne to alespoň inspirovalo k napsání dnešní poznámky. Ale když se nad tím tak zamyslím, stejně jsem byla ve výhodě. Všechno tohle martýrium totiž proběhlo po telefonu. Takže v letošních vedrech díky bohu za to!