Zvířata sbližují

Na necelé tři dny jsem se stala pejskařem. Vám, kteří máte psa doma, už to asi ani nepřijde, ale bíločerný nalezenec z útulku, kterého jsem o víkendu hlídala, mi dal nahlédnout do úplně nového světa. Začalo to už večer. Nejsem sice přehnaně upejpavá, ale jsou věci, které mám ráda tak, jak jsou. Proto si myslím, že zvíře nepatří do postele. Pes mě ovšem oddaným pohledem přesvědčil o opaku. Ostatně doma je na to zvyklý. V noci jsem si dávala pozor, abych ho nezalehla, za což mě odměnil tím, že si se mnou chtěl hrát. Přiznám, že v půl třetí ráno jsem na hrátky s osrstěným svěřencem neměla ani pomyšlení. Po dlouhé noci jsem se přistihla, jak ještě se zalepenýma očima chystám psovi snídani, aniž bych v ledničce nechala taky něco pro sebe.

Zcela nové obzory se mi potom otevřely venku. V parku mezi ostatními chovateli jsem, zatímco psi si s vrtěním ocasů skákali po krku, naslouchala řeči pejskařů. Nepadlo ani slovo o dětech, o práci, ani slabika o problémech, které je trápí. Zato jsem se dozvěděla, který z čtyřnožců byl na očkování, komu nechali aplikovat prostředek proti blechám a které štěně se naučilo nedělat loužičky.

Ještě lepší to bylo na ulici. S milým úsměvem mě oslovovali mně zcela neznámí lidé a svěřovali se s příběhy o svých čtyřnohých miláčcích. Od nich pak nebylo daleko k příběhům vlastním. Napadlo mě, že když se po nás, lidech z médií, chtějí příběhy, měli bychom společně s mikrofonem nafasovat nějakého ratlíka. To by se to nahrávalo...