Zvukový smog

Všechno to začalo už brzo ráno. Nastoupil jsem do potemnělého autobusu, schoulil se na sedačce a chystal se dospat krátkou noc. Ale nešlo to. Chtě nechtě jsem musel poslouchat reklamy a hity z řidičova rádia, zvuky se mi uhnízdily v hlavě a nechtěly pryč. Pokračovalo to i v ulicích Ostravy. Reproduktory před obchody jásavě hlásaly, že dnes všechno za třicet, a když jsem si šel do potravin koupit housku, uvítal mě zase Petr Kotvald a holky z jeho školky.

Po pracovně stráveném dopoledni jsem se těšil na oběd s příjemnou kolegyní Terezou. Sotva jsme ale usedli ke stolu a začali procházet jídelní lístek, bylo to tady znova. Reklamy na auta, nejlepší nábytek a kdo ví co ještě. Chtěli jsme si povídat, ale museli jsme na sebe křičet, abychom si vůbec rozuměli. Z restaurace nás pak vyprovázel zpěvák, který veselým falzetem prozpěvoval "take it easy".

Je prostě tady. Nepolapitelný a skoro všudypřítomný. Na ulicích, v krámech, v dopravních prostředcích nebo třeba v ordinacích lékařů. I když jsme si ho neobjednali, dostáváme ho návdavkem k našim nákupům, jízdenkám, nebo často jen tak. Zvukový smog, nechtěná kulisa naší každodennosti. Valí se ho na nás neustále obrovské množství, přitom skoro nic zajímavého neříká a je skoro nemožné mu uniknout.

Mým dnešním posledním pokusem najít klid byl plavecký bazén. Už v šatnách se mě ale zmocnilo neblahé tušení, které se stalo ještě intenzivnějším, když jsem ve sprchách, teď už zřetelně, zaslechl tlumené dunění. Poté, co jsem vstoupil do plavecké haly, uviděl jsem skupinu žen, které cvičily vodní aerobik. Pohybovaly se do rytmu ryčného disca z počátku devadesátých let. Skočil jsem rychle do vody a zjistil, že pod hladinou je krásné ticho.Udělal jsem pár temp, pořádně se nadechl a zkoušel pak co nejdéle plavat pod vodou.