Africa Express: Jak Damon Albarn nechal svoje ego přede dveřmi

Africa Express' Damon Albarn and Moonchild Sanelly
Africa Express' Damon Albarn and Moonchild Sanelly

Možná ten nejradikálnější výrůstek jihoafrické hudební scény jsme měli možnost slyšet na Colours of Ostrava: uhrančivý koncert skupiny BCUC se blížil transcendentnímu zážitku. Africa Express Damona Albarna se nedávno vydal do Johannesburgu pátrat po dalších čerstvých objevech. Našel je? Samozřejmě, o tom nepochybujte.

Jestli se britský zpěvák Damon Albarn s Africa Expressem o něco nejvíc zasloužil, tak o to, že mezi západní a africké umělce dosadil rovnítko. Velké rockové hvězdy zbavil předsudků a k jejich dobru proměnil vedle neznámých Malijců nebo Konžanů v „obyčejné hudebníky“. Afričanům dodal sebevědomí a spoustu z nich proslavil. Zatáhl do hry evropskou africkou diasporu a Africa Express zarámoval do radostné platformy daleko přesahující měřítka běžného koncertování.

Všem, kdo do toho s Albarnem šli, umožnil se do libosti navzájem inspirovat a poznávat, on sám, i z pozice globální rockové hvězdy, přitom od své první návštěvy Mali v roce 2000 ctí výsostné pravidlo: „V Africe musíte být připravení nechat přede dveřmi své ego. Nemůžete jen tak k někomu vpadnout domů, říct pojďme si zahrát, vrátit se domů a dělat ze sebe znalce africké hudby. Možná před západními posluchači, Afričanům a lidem co jejich hudbě rozumí, jste k smíchu.“

Geldofovi natruc

Damona Albarna, zpěváka skupin Blur a Gorillaz, můžeme bez špetky pochybností srovnávat s Peterem Gabrielem: zakladatelem festivalu Womad, labelu Real World a apoštolem fenoménu world music. Pokud jde o hudební rande naslepo, oba sledují nekonvenční cesty a prosluli intuicí  dávat dohromady umělce rozdílných kultur, zemí a zkušeností. Setkali se při zvláštní příležitosti. V návalu naštvání se v roce 2005 postavili Bobu Geldofovi, organizátorovi  série charitativních koncertů Live 8, žádající světové vládce o podporu chudé Afriky, kdy arogantně přezíravý, pouze na komerční výsledek  hledící Geldof do programu zahrnující Pink Floyd, Madonnu, U2 nebo Paula McCartneyho, zařadil pouze jediného reprezentanta Afriky – senegalského zpěváka Youssou N´Doura. Což Gabriela s Albarnem vytočilo. Odmítli obvyklý scénář, kdy multimilionářské megahvězdy pláčou nad chudou Afrikou a přinutili organizátory uspořádat v jihoanglickém Cornwallu koncert Africa Calling, čistě africkou záležitost. A ještě předtím Albarn během zapíjení zlosti v jednom londýnském baru založil neziskový projekt Africa Express – s cílem nasměrovat západní umělce k africké hudbě.

Po návštěvách Mali, Nigerie, Maroka nebo Konga zavedl Albarn Africa Express na pět dnů do jihoafrického Johannesburgu. Pronajal 27 skromných chatek a proměnil je v  nahrávací studia. Na cestu se s ním vydali velšský písničkář Gruff Rhys, kytarista Nick Zinner, zpěvačka a raperka Georgia Barnes nebo hvězda grime MC Ghetts. „Pokaždé, když jste nakoukli do jakékoliv z chatek, spatřili jste skupinu lidí, kteří se ještě před pár dny vůbec neznali, jak vzrušeně tvoří, zvou vás dovnitř, hodí po vás nějaký nástroj a než se nadějete, stanete se součástí jejich hudby. O tom je ale Africa Express,“ zavzpomínal kytarista Jack Steadman ze skupiny Bombay Bicycle Club, skrývající se pod přezdívkou Mr Jukes.

„Pracovali jsme spontánně pět dní a nocí. Byl tam plavecký bazén a společná místnost, kde jsme všichni spolu jedli. A také obrovská doga, která pořád hlasitě chrápala,“ doplnil nadšeného Mr Jukese iniciátor všeho dění Albarn, chlubící se od té chvíle novým tetováním: obrázkem chatky č. 2 kde bydlel.

Důvody jihoafrické volby pramení u Albarna v rodinných vztazích, i tak by ale nejspíš africkou hudební velmoc v nejbližší době minout nemohl.

Jihoafrická republika dala světu obrovská hudební jména – Hugh Masekela, Miriam Makeba, Johnny Clegg, mužský sbor Ladysmith Black Mambazo nebo ženské vokální trio Mahotella Queens – a po pádu apartheidu se o slovo přihlásila mladá generace. Pro současnou hudbu z Johannesburgu platí prověřená poučka: minulost není jednou provždy kánon a budoucnost nemusí být ve hvězdách, ale tady dole na zemi, kde narazit na zlatou žílu často souvisí se změnou společenských nálad.

Styly kwaito, gqom  nebo shangaan představují vlastně lokální verzi západního house, taneční elektronickou hudbu požehnanou intuitivní jiskrou, rytmickou energií a historií propojenou se životem v ghettech, nespoutanou radostí ze svobody i všemi problémy post-apartheidu.

Albarn pochopil, že zacházení s africkou hudbou vyžaduje citlivý přístup: rozhodně ji neposloužíte tím, že ji ve studiu během postprodukce dezinfikujete od původní syrovosti v domnění, že by mu západní posluchači neporozuměli. Na albu Egoli, což v jazyku Xhosa název pro Johannesburg a překládá se jako Město zlata, se vyvaroval i dalšího nešvaru – jazykové přizpůsobivosti. Jihoafričany nechal zpívat v původních jazycích a korunu tomu dosadil velštinou  Gruffa Rhyse.

L-R Otim & Zolani Mahola & Gruff Rhys

Albarn přecházel během jamování od chatky k chatce: někde zastavil déle, přispěl hlasem, nápadem nebo dobarvil skladbu s nástrojem, pokud se ale domníváte, že album stojí na něm, mýlíte se. Vyjma dvou skladeb, kterým vévodí hlasem, po většinu stojí stranou a prstem míří na možná největší hvězdu alba – zpěvačku Moonchild Sanelly, slovy Albarna „superhvězdu čekající na chvíli, kdy se jí stane“.

Její doznání, jak hluboce ji spolupráce s Africa Expressem zasáhla, cituje snad každý. A  přidala se k ní už proslavená britská elektropopová Georgia Barnes: „Nejprve jsem se cítila divně, jako Angličanka odjíždějící do Jižní Afriky přivlastnit si hudbu jiných. Nakonec jsem navázala úžasné přátelství s Hildou Tloubatla, sedmasedmdesátiletou zpěvačkou legendárního sboru Mahotella Queens. Přišla jsem ke své chatě a ona si zrovna zpívala a vzpomínala na těžký život v Johannesburgu v 60. letech. Přidala jsem se a tak vznikla skladba City In Lights.“

K tomu dodejme, že jeden z vrcholů alba, a možná i historie Africa Expressu.