Allison Moorer: Den, kterého jsem se ještě nikdy nedotkla

„O domácím násilí se musí za každou cenu mluvit. Zbavíte se nesmírně frustrující tíhy a spoustě lidem pomůžete. Léta jsem se snažila nebýt dcerou vraha a zároveň dcerou týrané zavražděné matky, která mě nikdy nedovolila uvěřit, že nejsem milována. A když mně v rádiu položili otázku, co řeknu svému malému synovi, až se mě v dospělosti zeptá, proč nemá prarodiče, semeno rozhodnutí jít s pravdou ven bylo zaseto,“ vysvětlila Allison, proč po poradě se sestrou, slavnou zpěvačkou Shelby Lynne, došla k přesvědčení zanalyzovat si pro sebe den, kterého se předtím nikdy nedotkla a vyhýbala se vzpomínkám na otce Vernona Franklina Moorera: depresemi trpícího učitele toužícího po hudební kariéře, alkoholického despotu mlátícího a ponižujícího matku, kterou, jak Allison v knize píše, prosil, aby ho zbavila trápení a zabila. S čtrnáctiletými dcerami se nakonec  v zoufalství odstěhovala, manžel je přesto 12. srpna 1986 našel a před očima dcer zastřelil.

Taková tragédie se nedala utajit, úcta ke zpěvačkám ale nikomu po celá ta léta nedovolila se na ní ptát. Na albu a v knize Allison uvádí, že terorizovanou rodinu tmelila láska matky, sesterské pouto a hudba; nežili tedy jen v samé temnotě.

Řeší v sobě i možnost odpuštění. Nechala si dokonce poslat pitevní zprávu, aby zjistila, do jaké míry byl otec namol: „Nikdy jsem nevěřila, že takové rozhodnutí učinil s jasnou hlavou. Střílel by i střízlivý, byl to zkrátka duševně nemocný člověk, který se v tu chvíli naprosto zlomil.“

Ve skladbě I'm the One to Blame, napsanou Shelby, dokonce zpívá otcovi nalezené verše: „Čas mě přiměl vidět, jak moc jsem ztratil. Žárlivost a hrdost mě přivedly k hanbě. Je mi to moc líto drahá, ale na vině jsem já.“

Allison nikdy neměla potřebu zpívat o ničem jiném než o tom, co prožila, nikdy nepsala o věcech ze vzduchu. Proto všechna její alba posluchače drtila upřímností. Má za sebou sice úctyhodnou kariéru zahrnující nominace na Grammy a vlastnictví sošky filmového Oscara, život byste s ní ale asi neměnili.

Na předchozím albu Down to Believing se třeba vyzpovídala z nepodařeného manželství se Stevem Earlem, ikonou amerického rockového písničkářství, který ji opustil po narození autistického syna. Proto jsme od ní slyšeli: „Ztratila jsem křišťálovou kouli a namísto ní našla demoliční kouli. To přece vidí každý. I to, že ze mě udělala vrak."

Blood prý ve svých 47 letech natočit musela. Z jejího vypjatého hlasu přecházejícího z osobní optiky k matčině nebo otcově, doslova mrazí. I z drásajících, nic neskrývajících textů. Rocková americana v produkci Kennyho Greenberga rezonuje jižanskou gotikou a soulem a v jediné notě se přitom nedotkne hranice citového vydírání.

Každou noc prý Allison prosila Boha: nedopusť, aby táta ublížil matce. Když zemřeli, přestala veřit. Album ovšem uzavírá skladba Heal: motlitba za další sirotky, ztracené v pochybách a bojích, které nemohou vyhrát. „Bože, pomozte jim se uzdravit,“ zpívá Allison za klavírního doprovodu spoluautorky Mary Gauthier, rovněž písničkářky, jejíž život připomíná ruský román.