Andrea Čánová: Deset let...

Každá z vás posluchaček bezesporu ví, že nejhrůznější důkaz o tom, jak se zub času zakousnul do našeho těla, zjišťujeme v převlékacích kabinkách nejlépe při zkoušení plavek. Tvůrci světel a nemilosrdných zrcadel by snad měli být trestně odpovědní, lamentuji pokaždé, když tam musím.

Tentokrát jsem takovou litanii spustila úplně jinde a v jiných souvislostech. Ve své kanceláři, když jsem připravovala na pondělí příspěvek o zkrachovalé Moravia bance. Soud s těmi, kteří čelí obžalobě za vytunelování banky, má právě v pondělí znovu začít. Justice přitom tento případ začala poprvé řešit už před deseti lety. A já se propadla do rozhlasových archivů a svých vzpomínek.

Přesně si vybavuji situaci, kdy jsem poprvé tento případ u soudu točila. Ještě jsem měla všechny své zuby a žádné můstky. Byla jsem čerstvě zamilovaná do mého muže a co se děje v jednací síni, jsem tak nějak vnímala spíše v mlze.

Při průzkumu archivu jsem také narazila na vyjádření šéfa soudu, který už dnes dávno předsedou ostravské justice není. Zaměstnala jsem dokonce celé rešeršní oddělení Českého rozhlasu, aby pátralo po archivních příspěvcích, které se běžně najít nepodařilo.

Svět se prostě za těch deset let změnil. Já už vím, co je to zubní protetika, a jak se mění vzplanutí v trvalý a pevný vztah . Jediné co za těch deset let pořád nevíme, jakou definitivní tečku justice v kauze zkrachovalé Moravia banky udělá. Snad se té závěrečné fáze všichni ve zdraví dožijeme.