Andrea Čánová: Holandská inspirace

První, co si našinec, který přistane na letišti v Amsterdamu, uvědomí, že to rozhodně není Mošnov ani Ruzyně. A to nejen velikostí. Třeba takovou praktickou věcí jako je spojení s centrem města. To zajišťuje v pravidelných intervalech výborně fungující vlak. Člověk nemusí z nouze využívat služeb předražených taxikářů se zlatými řetězy kolem krku, jak to zná z tuzemska.

Mohla bych se teď rozepsat o památkách a kráse města. Ale přiznám se vám, že na rozdíl od mého muže Rembrandtovi zase tak moc nerozumím. A tak mě v muzeích zaujaly jiné detaily. Třeba, že si tam i dospělí lidé kreslí. Jen tak.

Nakoukla jsem jim přes rameno, a ne vždy to byly kresby povedené. Amatérským malířům to vůbec nevadilo, bylo jim prostě dobře. Zkuste si představit, že vezmete skicák a budete si kreslit jen pro radost. V Česku dost odvaha, že.

Myslím si , že v Česku se amatérsky toleruje jen sport - chlapi si jdou po práci zahrát fotbálek, dámy volejbal, přitom nejsou v žádném sportovním oddílu a každému to připadá normální. Ale kreslit? A to jsem v Holandsku dokonce viděla starší dámy v botanické zahradě, které si malovaly kytičky.

Jedna má přítelkyně na tuto příhodu, kterou jsem v kavárně vyprávěla, reagovala vzteklým boucháním pěstičky do stolu a výkřiky já chci taky.

A ještě jedna drobnost - pochopila jsem, že k výtvarnu v Holandsku vedou děti skutečně od malička. Přímo před Rembrandtovou Noční hlídkou jsem zahlédla mladého zaměstnance muzea se skupinkou předškoláků. Ukazoval jim barvy, které mistr použil, a vysvětloval odrazy světla a podobně.

Všichni návštěvníci s úsměvem tolerovali, že malá skupinka obsadila místo hned před obrazem. Kromě dvojice Čechů, kteří mládence označili nepublikovatelným vulgarismem.