Barevná Ostrava

Colours of Ostrava, kolorky, barvy ... a spoustu dalších jmen si za léta své existence vysloužil hudební festival, některými milovaný, jinými nenáviděný. Motivaci těch, kteří jsou za ním ochotni cestovat stovky kilometrů, bydlet v horku či bahně ve stanu, zaplatit horentní sumy za jídlo a pití, stát desítky hodin na nohou a vykřičet si hlasivky do úplného chrapotu, snad ani nemusím více vysvětlovat. Patří jednoznačně do tábora fanoušků, kterých na začátku léta do Ostravy přijíždí rok od roku více.

Nu, a pak tu máme druhý tábor. Patří do něj lidé, kteří se o ostravské barvy hudby nezajímají, ba jim v mnohých případech dokonce nemohou přijít na jméno. Nejčastěji proto, že bydlí v blízkosti míst, kde se koncerty odehrávají. Mají tak jistotu, že jim po čtyři dny budou doma drnčet skleničky a všudypřítomné dunění bubnů jim pohodový spánek určitě také nepřivodí. A to už nemluvím o tom, že jindy vylidněné centrum Ostravy bude praskat ve švech, takže si pivo nebo kávu v tichém zákoutí určitě nedají.

Nedivím se proto ani trochu těm Ostravanům, kteří na druhou polovinu tohoto týdnu plánují útěk do českých luhů a hájů, na dovolenou u moře, nebo alespoň na chatu a chalupu v co možná největší vzdálenosti od naší moravskoslezské metropole. A co ti, kteří nemají kam uniknout? Ti si prostě musejí zavčasu koupit špunty do uší nebo se vybavit dostatkem uklidňujících léků. Následující čtyři dny totiž pro ně budou zřejmě až příliš dlouhé, zatímco pro ty "druhé" - moc krátké. V každém případě půjde o oboustrannou zkoušku tolerance a trpělivosti. A pro nás Ostravany možná i o zkoušku vůle, co a v jaké míře jsme ochotni pro oživení tohoto města skutečně obětovat.