Boj o procenta

Stávka... Toto slovo už v našem běžném životě naprosto zdomácnělo. Z někdejšího výdobytku imperialistických bašt kapitalismu se postupně stalo právoplatné vymáhání požadavků. Slovo stávka se nejčastěji spojuje s výrazem "odborář", tedy s člověkem, který je členem organizace hájící práva určité skupiny dalších lidí.

Odboráři mají v našem kraji velmi silné a tradiční postavení. Souvisí to s mamutími podniky a těžkostmi těžkého průmyslu. A tak zatímco jinde zaměstnanci pobírají stále stejně vysoký plat třeba pět let, v odborářsky silných firmách se bojuje o kolektivní smlouvy rok co rok. Jistěže je třeba odboráře chápat, ale nemohu si pomoci, takového něco jako dávat ultimáta svým chlebodárcům, to si hned tak někdo dovolit nemůže.

Jde o boj o procenta. O dvě nebo o tři nebo pět ke stávajícímu platu. Jinak bude stávka a způsobíme firmě materiální škody. Prostě se svých požadavků zmocníme, říkají odboroví předáci...

Tyto věty nejsou kritikou, to v žádném případě ne, ani to není podpora nepokojů, jen se nad tím trochu pozastavuji. Odboráři jako masa, odboráři jako hlas lidu.

Až bude jednou vyřešena otázka obrovské nezaměstnanosti, možná ještě více vynikne odborářské podivno. Ale možná, že odborové centrály postupně zaniknou, protože kolektivní vyjednávání a jednání podnikových rad zůstane v muzeu.

V každém případě je mým přáním, aby Novou huť stávka nepostihla, a aby se odbory s managementem domluvily. Jakou moc mají odbory ve skutečnosti a nakolik jsou nutné? Na tuto otázku, přiznám se, neznám jasnou odpověď...