Brutální Božena

Mám doma tři malé děti a večerní pohádky mají pokaždé velký úspěch. Na konci minulého roku jsem chtěl tuto chvilku přivést k absolutní dokonalosti, a tak jsem sáhl až na dno knihovny a vytáhl na světlo prastarý zažloutlý výtisk nazvaný Božena Němcová věnuje maličkým. O kohoutkovi a slepičce, o neposlušných kůzlátkách, navíc rozumné délky, to byla prostě sázka na jistotu a bez přípravy. Děti se uvelebily v peřinách, nasadil jsem výraz jevištního mága a začalo velké vyprávění. Slepička chtěla pomoci kohoutkovu ucpanému jícnu a sháněla trochu vody, však to znáte. Byl to ale šok, protože slepička, poté, co absolvovala celou anabázi, cituji, našla kohoutka mrtvého. Tečka. Konec pohádky. Vyděšená očka mých ratolestí vyžadovala nějakou reakci tatínka-ochránce, jenže co s tím chcete dělat? Rychle jsem proto začal další pohádku o kůzlátkách, co je liška chtěla vylákat z domova. V poslední větě je všechny rozsápala. V ten moment už bylo krve dost a situaci zachránila improvizovaná a vlastními myšlenkami ztvárněná romance o zapomětlivém papiňákovi. Je to asi daň za vývoj, protože Božena Němcová by určitě ve své době nenapsala nějaký horor. Doufám jen, že nikoho nenapadne něco takového zfilmovat bez dostatečného varování na plakátech. Zlatá Červená Karkulka, řekl jsem si a důkladně knihovnu vyluxoval.