Čas je neúprosný

Dary a dárečky, malé i velké, od srdce i z povinnosti, chtěné či nechtěné - asi tak vypadala letošní štědrovečerní nadílka pod nazdobenými stromky. Pro někoho finální završení i mnohatýdenního snažení, pro jiné třeba jen pár šťastných minut vytoužené pohody a pro další i chvíle s očima plných slz při vzpomínce na časy lepší. Vánoční ryba je snězená, přeslazené cukroví už skoro ani neláká k ochutnání a venku začíná po večerech bouchat první zkušební pyrotechnika připravovaná na Novoroční oslavy. Čas je prostě neúprosný a řítí se šílenou rychlostí vpřed.

Zvykla jsem si už na fakt, že v rozhlasové práci ubíhají minuty nějak rychleji, než v běžném životě. To, co je pro mnohé naše posluchače zpravodajskou novinkou, je pro nás, lidi z médií, už většinou věc dávno minulá. Pracujeme z hodiny na hodinu, ba někdy z minuty na minutu a snad právě proto dokážeme tolik ocenit chvíle, kdy nás nezaměstnává sněhová kalamita, nevalí se velká voda, neodstupuje velevýznamný politik či nevyplave na povrch nechutný korupční skandál.

Přestože jsme letošní Štědrý den, Boží hod vánoční a Štěpána naštěstí prožili bez nechtěných událostí, které by nám, redaktorům, přidaly na práci a vám na hořkosti při polykání svátečních soust, i tak mám neodbytný pocit, že se nějak příliš rychle řítíme od jednoho večera k druhému. Že jsme si ani nestačili plně vychutnat první svíčku zapálenou na adventním věnci a už zapalujeme silvestrovské rachejtle.

A víte co? Já to tak nechci! Sama sobě proto slibuji, že si aspoň těch posledních pár dnů, které zbývají do startu nového roku 2011 pořádně užiji s lidmi, které mám ráda a kteří mi stojí za to, abych jim darovala můj čas. Možná vám to bude znít pateticky, ale právě ony minuty a hodiny jsou z mého pohledu a v této chvíli tím nejcennějším, oč se s někým mohu podělit.