Čekání

Čekání je různého druhu - od prozaických ráno na volnou koupelnu, na horkou vodu v konvici, na autobus. Přes čekání u lékaře, na úřadech, ve frontě u pokladny, až po čekání na víkend, na dovolenou nebo na výplatu. Vzletnější jsou pak čekání duchovnějšího, i když méně reálného druhu, jako například čekání na Spasitele nebo přímo na Godota. Čekání nám zkrátka zaberou kus života a v touze dočkat jsme mu schopni obětovat hodně.

Filozofické úvahy si ale nechme na jindy. Ráda bych vám totiž popsala čekání Jiřího Šiguta. Protože právě to je principem tvorby tohoto ostravského fotografa, který právě vystavuje v galerii Fiducia. Jiří Šigut si už skoro dvacet let dává tu práci a za temných nocí, kdy každý druhý uléhá do postele a spí, odchází do lesů. Často poslaneckých, jak se mi svěřil. A právě tam, do nejrůznějších zákoutí stromů, keřů a trav klade a rozprostírá velké fotografické papíry. Chvíli pobude, popřemýšlí a zanechává papíry svému osudu napospas. To ale samozřejmě není vše, protože za týden, za dva se pro ně zase vrací. A divili byste se, co všechno na nich pak objevuje. Citlivá vrstva fotopapíru totiž během onoho vyčkávání reaguje na veškerý ten drobný pohyb přírody – padající listí, rozvlněnou trávu, stopy zvířat nebo létající hmyz, který je během dní a nocí osvětlován tu sluncem, tu měsícem, letící světluškou, zkrátka opět pouze přírodními světelnými zdroji. Výsledkem je pak skutečný otisk přírody na obraze, který více než co jiného vypovídá o pomíjivosti času. A jak říká samotný spoluhybatel těchto výtvorů Jiří Šigut – „Mým pocitům často chybějí slova, ale přetrvávají papíry s nepatrnými záznamy pohybu větru, plynutím vody, spadnutým listem – s otiskem světla.“ Co dodat – výstavu obrazů Jiřího Šiguta vám doporučuji, zvláště když si jej představím, jak se už dnes a zítra a pozítří opět odhodlaně noří s fotopapíry do lesů, protože ví, že cesta je cíl a že i čekání může mít svůj velký smysl.