Čekejte klidně

Čekáme na rozhodne slovo Korejců, zda vybalí v Nošovicích své batohy a dají práci tisícovkám lidí, čekáme na volby, které zřejmě znova ukáží, jak volič neumí předvídat parlamentní koalice a čekáme mimo jiné na jaro. Třetí uvedený příklad není zase tak špatný, jak se o něm hovoří. Křečovitý ranní smích, který provází další a další nánosy bílého zoufalství, je totiž docela zajímavým usměrňovačem. Národ má společné téma, jednoduchého společného nepřítele, a to jsme měli vždycky rádi. V tom se totiž poměrně rádi vyžíváme. Zima může za naši náladu, za hádku s manželkou a zima nebo spíše účet za topení ospravedlní naše celoroční neúměrné výdaje. Čekání na Hyundai v Nošovicích hraje zase do noty politikům, kteří v nás živí velké naděje. Za slovy "Je to rekordní investice" jsou v krajním případě neúspěchu připraveni říct "Udělali jsme pro to všechno". Anebo, pokud všechno dobře dopadne, "Vždyť jsme to přece říkali." Čekání má jednu zásadní vlastnost - jde o čas a o to, jak tuto záludnou fyzikální veličinu člověk zpracuje. Čas pracuje pro nás i proti nám a přesně v tomto momentu se dá manipulovat názory, postoji a lidmi samotnými. Letošní paní zima se jistě bude omílat i během jara a léta, přijdou-li vůbec nějaké teplejší měsíce. Díry v obecních rozpočtech totiž ovlivní kde co.

Rada zní - čekejte klidně. Podle neověřených zpráv přece jen jaro dorazí. A po něm tak ze 40 procent možná i léto. A s tím vším i další věci na čekání. Těším se, až pojedu třeba v červnovém vedru tramvají a vyslechnu debatu o tom, že až přijde zima, konečně se ochladíme. Bude to chtít jediné - počkat si. Takže, milý národe, zatněme společně zuby a naražme si ušanky do čela. Jedeme v tom všichni společně, ať už čekáme na cokoliv.